Petr Pavel zneuctil pietní akt výmluvami a nepřímým napadáním svých odpůrců
Stačilo během projevu říci: omlouvám se. Namísto toho se Petr Pavel dál vymlouval, ba dokonce nepřímo napadl ty, kteří od něj onu omluvu za spoluvinu na komunistických zločinech očekávali.
U Českého rozhlasu dnes proběhl pietní akt k 55. výročí agrese a následné okupace Československa sovětskou armádou, ale „díky“ prezidentovi země proběhl velmi nedůstojně.
Pavel začal projev poukazem na to, že nám invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná více než dvacetiletá okupace Československa způsobila velké trauma. A s traumaty se musíme vypořádat, „ale ne cestou černobílého vidění, ne cestou sklouzávání do často primitivní nenávisti.“
Petr Pavel byl před listopadem 89 poměrně výrazným spoluviníkem komunistických zločinů, (i když samozřejmě bylo dost horších než on). Stejně tak jeho paní, která se učila na politruka - to byl armádní politický komisař, který se snažil vymývat vojákům základní služby mozky marxismem-leninismem na pravidelných politických školeních mužstva.
Je snad očekávání, že se hlava státu a jeho choť za něco takového omluví, černobílým viděním a sklouzáváním do primitivní nenávisti? Samozřejmě, že ne. Nárok, aby hlavu státu splňovala etická kritéria, má u nás velkou tradici, založenou Masarykem.
To je v naší zemi už od listopadových demonstrací v roce 1989 taková vychytralá filipika, že projevy antikomunismu se, bez rozdílu, vydávají za černobílé vidění světa. Takový přístup k antikomunismu má počátek u kulatých stolů, kde nastupující demokratická elita vedla s komunisty dialog a nechtěla si je rozkmotřit. Pavel tohoto zaběhnutého mechanismu využil ve vlastní prospěch. Namísto omluvy napadl ty, kteří mu vytýkají jeho komunistickou minulost a tu omluvu po něm chtějí.
Jak dál prezident řekl, babička mu prý po invazi v roce 1968 říkala, že nás přepadli Rusové, ale on si to ve své sedmileté hlavičce nedokázal srovnat, protože do té doby mu vštěpovali, že nás Rusové osvobodili.
„Babička mi řekla, že to jednou pochopím. A trvalo to dlouho. Já musím říct, že jsem nežil v prostředí, ve kterém mi bylo od počátku jasno. K tomu, co se tehdy vlastně stalo a jaké byly souvislosti, jsem musel dospět po dlouhé době. Ale je lepší pozdě než nikdy.“
No sláva, Petřík nakonec pochopil. Jde jenom o to, kdy. Historik Oldřich Tůma, jehož názory prolínaly celou rozhlasovou reportáží z pietního aktu, po odeznění všech vystoupení na dotaz novináře, co říká prezidentovu projevu, mj. řekl: „… jak hodnotil to, co mu říkala babička, že tomu nerozuměl, tak zjevně tomu nerozuměl ani těch dalších dvacet let. Myslím ale, že se to nijak nevymyká z toho, jak Petr Pavel o své minulosti, nebo komunistické minulosti, hovoří.“
Ano, nevymyká. Pavel nám předkládá k uvěření (a bruslí kolem toho vždy opatrně, aby se nepřeřekl), že až do 17. listopadu žil v prostředí, které mu neumožnilo pochopit tehdejší souvislosti. Zní to tak, o tom však pro jistotu nikdy nemluví, že ony souvislosti pochopil během několika hodin či dnů během listopadových protestů - a proto mohl dál pokračovat v kursu, který z něj udělal vojenského špiona, ovšem už ne jako předseda komunistické strany na oné škole, ale jako přesvědčený zastánce demokracie a jejích hodnot. Připomeňme si, že v roce 1989 mu bylo 28 let, už dávno nebyl sedmiletých chlapcem, který je z okolního dění zmatený.
Podle mého názoru Petr Pavel lže - musel znát dlouho před listopadem všechny souvislosti i je pochopit. A ty lži mají zastřít fakt, že je jen obyčejným kariéristou, jako tolik jiných.
Poté Petr Pavel obětem normalizace vyjádřil úctu, ale k tomu, aby se jim omluvil za svůj podíl na jejich utrpení a ponížení, se nedopracoval. „Chtěl bych těmto lidem vyjádřit úctu a apeloval bych na všechny, aby nesklouzávali k černobílému vidění co, v jaké době se stalo, jaké podmínky k tomu vedly, a hlavně, abychom takové podmínky už znovu nevytvořili.“
Prezident vyjádřil obětem úctu apelováním na to, abychom neviděli černobíle? Tomu bez ironie nerozumím. Myslel tím snad tentokrát i sebe a svou roli za normalizace? Nevím. Pokud ano, bylo to dost trapné. Rovný chlap by mluvil rovně a v klidu řekl: "Omlouvám se."
U Českého rozhlasu dnes proběhl pietní akt k 55. výročí agrese a následné okupace Československa sovětskou armádou, ale „díky“ prezidentovi země proběhl velmi nedůstojně.
Pavel začal projev poukazem na to, že nám invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná více než dvacetiletá okupace Československa způsobila velké trauma. A s traumaty se musíme vypořádat, „ale ne cestou černobílého vidění, ne cestou sklouzávání do často primitivní nenávisti.“
Petr Pavel byl před listopadem 89 poměrně výrazným spoluviníkem komunistických zločinů, (i když samozřejmě bylo dost horších než on). Stejně tak jeho paní, která se učila na politruka - to byl armádní politický komisař, který se snažil vymývat vojákům základní služby mozky marxismem-leninismem na pravidelných politických školeních mužstva.
Je snad očekávání, že se hlava státu a jeho choť za něco takového omluví, černobílým viděním a sklouzáváním do primitivní nenávisti? Samozřejmě, že ne. Nárok, aby hlavu státu splňovala etická kritéria, má u nás velkou tradici, založenou Masarykem.
To je v naší zemi už od listopadových demonstrací v roce 1989 taková vychytralá filipika, že projevy antikomunismu se, bez rozdílu, vydávají za černobílé vidění světa. Takový přístup k antikomunismu má počátek u kulatých stolů, kde nastupující demokratická elita vedla s komunisty dialog a nechtěla si je rozkmotřit. Pavel tohoto zaběhnutého mechanismu využil ve vlastní prospěch. Namísto omluvy napadl ty, kteří mu vytýkají jeho komunistickou minulost a tu omluvu po něm chtějí.
Jak dál prezident řekl, babička mu prý po invazi v roce 1968 říkala, že nás přepadli Rusové, ale on si to ve své sedmileté hlavičce nedokázal srovnat, protože do té doby mu vštěpovali, že nás Rusové osvobodili.
„Babička mi řekla, že to jednou pochopím. A trvalo to dlouho. Já musím říct, že jsem nežil v prostředí, ve kterém mi bylo od počátku jasno. K tomu, co se tehdy vlastně stalo a jaké byly souvislosti, jsem musel dospět po dlouhé době. Ale je lepší pozdě než nikdy.“
No sláva, Petřík nakonec pochopil. Jde jenom o to, kdy. Historik Oldřich Tůma, jehož názory prolínaly celou rozhlasovou reportáží z pietního aktu, po odeznění všech vystoupení na dotaz novináře, co říká prezidentovu projevu, mj. řekl: „… jak hodnotil to, co mu říkala babička, že tomu nerozuměl, tak zjevně tomu nerozuměl ani těch dalších dvacet let. Myslím ale, že se to nijak nevymyká z toho, jak Petr Pavel o své minulosti, nebo komunistické minulosti, hovoří.“
Ano, nevymyká. Pavel nám předkládá k uvěření (a bruslí kolem toho vždy opatrně, aby se nepřeřekl), že až do 17. listopadu žil v prostředí, které mu neumožnilo pochopit tehdejší souvislosti. Zní to tak, o tom však pro jistotu nikdy nemluví, že ony souvislosti pochopil během několika hodin či dnů během listopadových protestů - a proto mohl dál pokračovat v kursu, který z něj udělal vojenského špiona, ovšem už ne jako předseda komunistické strany na oné škole, ale jako přesvědčený zastánce demokracie a jejích hodnot. Připomeňme si, že v roce 1989 mu bylo 28 let, už dávno nebyl sedmiletých chlapcem, který je z okolního dění zmatený.
Podle mého názoru Petr Pavel lže - musel znát dlouho před listopadem všechny souvislosti i je pochopit. A ty lži mají zastřít fakt, že je jen obyčejným kariéristou, jako tolik jiných.
Poté Petr Pavel obětem normalizace vyjádřil úctu, ale k tomu, aby se jim omluvil za svůj podíl na jejich utrpení a ponížení, se nedopracoval. „Chtěl bych těmto lidem vyjádřit úctu a apeloval bych na všechny, aby nesklouzávali k černobílému vidění co, v jaké době se stalo, jaké podmínky k tomu vedly, a hlavně, abychom takové podmínky už znovu nevytvořili.“
Prezident vyjádřil obětem úctu apelováním na to, abychom neviděli černobíle? Tomu bez ironie nerozumím. Myslel tím snad tentokrát i sebe a svou roli za normalizace? Nevím. Pokud ano, bylo to dost trapné. Rovný chlap by mluvil rovně a v klidu řekl: "Omlouvám se."