Naše společnost po listopadu 89 nechtěně, ale hluboce navázala na odkaz, který nám a v nás zanechal komunistický režim. A doplácíme na to podnes.

Situace před sametovou revolucí

Většina předlistopadové společnosti nebyla s komunistickým režimem konformní. Tak by to mohlo vypadat z letadla nebo při zkoumání oficiálních dokumentů v archivech, avšak v životě tomu bylo jinak. Spousta lidí nesouzněla s oficiálně hlásanými „pravdami“ a někteří z nich to dávali najevo - stálo jim to za to, přestože se tak vystavili riziku, že přijdou o práci či je nebo jejich děti vyhodí ze školy. A spousta lidí konformitu pouze předstírala, a i to jen někdy.

Všudypřítomné protirežimní bublání vyjadřovalo nespokojenost, bezmoc, hněv a strach. Nespokojenost vyvěrala z neživotnosti oficiální ideologie a z neschopnosti, kterou režim zastíral neustálou propagandou, z hněvu a bezmoci z nemožnosti změnit něco k lepšímu, strachu z represí a zastrašování. „Znám křišťálovou studánku / kde nejhustší je strach / tam roste tmavé kapradí / a vůkol rudý vrah,“parafrázoval básník Andrej „Nikolaj“ Stankovič dílo klasikovo. Tak to pociťovali i mnozí komunisté. Žádná pomyslná smlouva mezi režimem a občany jako celkem neexistovala, to je výmysl obyvatel slonovinových věží.

Robert Fremr, nedávný kandidát na ústavního soudce, odsoudil před listopadem 89 muže, který nadával na komunisty. „Vyjadřoval se o nich jako o 'sklerotických dědcích, senilních dědcích a mozcích vylízaných' a dále urážel členy KSČ výrazy jako 'komunisti zasraní, kurvy komunistický, debilové komunistický atd.', což vyvolalo pohoršení u jeho spolupracovníků,“ stojí ve Fremrově rozsudku. Odsouzený byl sám členem KSČ. Jak je tedy možné, že na komunisty nadával? Sám sebe nepovažoval za integrální součást systému - nadával na „ty nahoře“. Navenek s ním byl konformní, vstoupil i do strany, ale vnitřně se s jeho fungováním neztotožnil. Tenhle typ komunisty si přál hlubší změnu či pád režimu, který ovšem zároveň coby straník pomáhal udržovat při životě. Paradox, jimiž nás život oblažuje vrchovatě.

Až do roku 1990 jsem pracoval pouze v dělnických profesích, asi v osmi zaměstnáních, a za tu éru si vzpomínám jen na tři skutečně prorežimní členy KSČ. Dělníci denně viděli, jak TO nefunguje, jak je věrchuška neschopná, ať už ve fabrice či výš. A štvala je permanentní lživá propaganda, protože byla v rozporu s žitým, s praxí. Tehdy se vyprávěl tenhle vtip: Přijde pán k doktorovi, přiloží ukazováček na spánek a říká: „Tady někde to je, tady někde to je...“ A doktor na to: „Co tam je, jaké máte potíže?“ – „Tady někde, mezi okem a uchem musí být ten problém, pane doktore, pořád nám říkají, že žijeme v blahobytu, a já furt vidím hovno.“

Revolucionáři

Sametové revoluce se vedle lidí z opozice a studentů účastnili běžní občané, ale i někteří lidé z režimních struktur, kteří také požadovali změnu. Pád režimu započal studentskou demonstrací na Albertově 17. 11. 1989, jejíž účastníky poté brutálně zmlátili esenbáci na Národní třídě. Organizovaly ji dvě skupiny: Nezávislé studentské sdružení STUHA (nelegální) a Socialistický svaz mládeže. Někdejší komunistický poslanec Jansta byl jako svazák jedním z jejích organizátorů. Naprostou většinu stávkujících studentů tvořili svazáci.

Členové KSČ se účastnili i generální stávky, demonstrací na podporu Občanského fóra (s jedním z nich jsem tam hovořil), byli i mezi dělníky, kteří „smetli“ pražského tajemníka KSČ Štěpána z řečnické tribuny, i mezi herci, bez nichž by se ta změna neobešla. Normalizačního režimu měli už dlouho před rokem 1989 plné zuby i mnozí z těch lidí, o něž se režim původně opíral. A to byl jeden z důvodů, proč systém postupně vyhníval, až se sám od sebe zhroutil.

Antikomunismus tedy podle všeho neměl být po listopadu 89 problémem. Proč tedy byl?

Koho budeš volit?

Vloudila se osudová chyba, která je už přes třicet let někde tady, pane doktore. Po sametové revoluci jsme navázali kontinuitu nejen s komunistickým zákonodárstvím, ale s normalizačním komunismem vůbec: přístupem k řešení problémů, způsobem uvažování i personálně, což umožnila neopodstatněná vstřícnost i k těm nejhorším spoluviníkům komunistických zločinů. Revoluce požrala sebe samu. Zlo se ani nemuselo napřed rehabilitovat, rovnou se normalizovalo, protože nebylo za zlo považováno - zabydlelo se bez odporu v rozhodujících funkcích v politice, státní správě a v podnikání.

Mezi komunisty, kteří si přáli pád normalizačního režimu, byli i vyšší a střední nomenklaturníci, kteří již nějakým majetkem a know-how fakticky vládli, ale chtěli jej vlastnit i reálně, jak se ukázalo při privatizaci. Šlo většinou o ekonomicky zaměřené stranické odborníky, o ředitele podniků a jejich náměstky, bankovní úředníky, vzdělanější estébáky, agenty StB apod. Právě jim byla Klausova privatizace šitá na míru.

Mnozí komunisté odešli i do vysoké politiky, například Vladimír Dlouhý (ODA), který krátce před tím, než se stal ministrem v porevoluční vládě, vedl v prognostickém ústavu ZO KSČ. Předsedou federální vlády se stal Marián Čalfa, který byl v poslední komunistické vládě ministrem pro legislativu a předsedou Legislativní rady vlády. V lednu 89 dostal za úkol vypracovat přísnější tiskový zákon. V únoru 1989 - po demonstracích během Palachova týdne - novelizovali komunisti tzv. pendrekový zákon z roku 1969. Zvýšili trest za „ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele“ ze 6 měsíců na jeden rok a u přečinu proti veřejnému pořádku zvýšili trest ze tří měsíců na 6, s možností uložit pokutu až 20 tisíc korun (průměrný plat se tehdy pohyboval kolem dvou tisíc korun). Tato novela prošla legislativní radou vlády, které předsedal Čalfa, a Právní komisí ÚV KSČ, které byl Čalfa členem.

Za „otce kuponové privatizace“ byl označován Klausův náměstek na ministerstvu financí Dušan Tříska (ODS), který odešel až poté, kdy se zjistilo, že byl agentem StB. Nedávnými komunisty byli i ministr financí Ivan Kočárník (před tím taktéž Klausův náměstek) a ministr hospodářství Karel Dyba, oba z ODS. A byla to právě kuponová privatizace, která nahrávala bývalým členům komunistické nomenklatury a umožnila beztrestné tunelování atd. Já na bráchu… Tehdy koloval tento vtip: „Koho budeš volit?“ - „Já ti ani nevím, asi komunisty.“ - „No to je jasný, že komunisty, ale z který strany?“

Způsob ekonomické transformace i přístup jejích protagonistů k věci se od normalizační arogance moci nelišil, naštěstí jsme měli i Václava Havla, který ukazoval tvář lidskou. Citelně nám chybí, protože té nadutosti mocných je tu stále vrchovatě. Babiš mohl by vyprávět.

Hezky po našem

Jak známo, na popud levicových politiků v čele se Zdeňkem Jičínským se de facto (v praxi) navázalo po listopadu 89 naše právo na právo komunistické. Tím jsme zároveň skrytě uznali, že komunistické zákony byly - bez rozdílu - legitimní (včetně toho pendrekového, například). Před soudem (složeným z demokraticky smýšlejících právníků) měli stanout ti, kteří zavedli zákony namířené proti lidským právům, i ti, kteří je aplikovali v praxi. Namísto toho jsme byli ujišťování, že žádné zlo neexistuje.

„Bude potřeba zvládnout zákony po našem,“ řekl v prvním dílu komunistického propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana budoucí estébák Kalina. A to de facto platí podnes. Dobře je to vidět například na pohrdání právy obětí, to jsme od komunistů převzali bezezbytku. Příklad: soud nedávno 34letému muži, který mezi lety 2018 až 2021 pohlavně zneužil šest chlapců ve věku od 10 do 14 let, uložil podmínku tři na pět let, a nezakázal mu ani práci s dětmi. Soud tak souhlasil s navrženou dohodou o vině a trestu mezi státním zástupcem a obhájcem obviněného. Takovou dohodu, která nebere v potaz utrpení a názor obětí, umožňují současné zákony. Zvládáme to prostě po našem. (Podrobnosti ZDE.)

Antikomunismus jako zlo

Zákaz KSČ po listopadu 89 nepožadovali pouze čiří antikomunisté, ale i běžní lidé, dosavadní svazáci, ba dokonce i několik komunistů, s nimiž jsem o tom coby redaktor Necenzurovaných novin (NN) hovořil - aby se výše popsaný paradox naplnil vrchovatě. Velmi rychle však převážila „oficiální linie“ v této věci. V roce 1992 jsme s přáteli jménem redakce NN pořádali každý den po několik týdnů demonstrace za odchod soudců a prokurátorů, kteří žalovali a soudili v politických procesech. A za odchod všech estébáků z ministerstev vnitra (federální a české). Podnětem k tomu nám byla dlouhotrvající hladovka, kterou za totožné i další požadavky podstupoval signatář Charty 77 M. Mareček.

Necenzurované noviny i proto nepatřily tehdy (první půle 90. let) k favoritům Hradu a Klausovy vlády. Byly antikomunistické. A slovo „antikomunismus“ tehdy bylo de facto zapovězené. Veřejně nás odsuzovaly demokratické autority, prohradní a proklausovský tisk se nás štítil. Jakékoli antikomunistické názory, bez rozlišování, byly vydávány za černobílé, jejich zastánci byli vždy označováni za opožděné bojovníky proti komunismu, aniž by se kdo obtěžoval zjistit, jestli tomu tak je, anebo není.

Došlo k dalšímu dějinnému paradoxu. Ti, kteří správně upozorňovali na to, že neexistuje kolektivní vina komunistů, přisuzovali kolektivní vinu celé společnosti. Řídili se filozofií, že za udržování normalizačního režimu v chodu „můžeme všichni“, protože všichni jsme kolaborovali. A proto bychom měli místo poukazování na komunistické zločiny zpytovat vlastní svědomí. Míra viny se nerozlišovala, vinni jsme byli všichni stejně, padni komu padni, počínaje členem ÚV KSČ, který pomáhal zavádět zákony namířené proti nevinným, soudcem, který odsuzoval nevinné, estébákem, který mučil vyslýchané, členem Lidových milic, který zastřelil demonstranta a konče těmi, kteří se provinili účastí na prvomájovém průvodu nebo tím, že se účastnili hudebních přehrávek, aby jejich kapela mohla hrát veřejně.

Takto sametová revoluce navázala na mechanismus, který používali komunisté proti třídním nepřátelům: namísto diskuse byli všichni s odlišnými názory naházeni do jednoho pytle. Veřejná ostrakizace, hlásání kolektivní viny a paušalizace byly používané jako legitimní nástroje, stejně jako před listopadem 89. Měli jsme sice svobodu slova, ale běda, měl-li si odlišný názor od establishmentu.

A důsledky toho jsou neblahé, jak můžeme dnes a denně sledovat na sociálních platformách. Kupříkladu Romové jsou běžně házeni do jednoho pytle. Namísto zkoumání toho, jak se věci mají doopravdy, je pohodlnější paušalizovat a označit Romy za nepřítele. Totéž se týká i dalších menšin. A se stejnou normalizační arogancí stále fungují patentovaní okřikovatelé druhých, kteří namísto argumentování hlásají kolektivní vinu - to je spolehlivý šrapnel.

Odstrašujícím příkladem v tomto směru je komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk, kterému se nelíbí, že někdo, kdokoli, připomíná komunistickou minulost soudce, který soudil v procesu zpolitizovaném StB a odsoudil kolem 170 lidí za to, že chtěli překročit hranice státu. „Než se pohoršovat nad soudcem Fremrem, který soudil podle tehdy platných zákonů, by bylo možná lepší připustit, že na chodu komunistického režimu jsme se nějak podíleli všichni, kterým je dnes kolem padesátky. A že, pokud nepatříme mezi pár tisíc aktivních disidentů, nemáme nárok tvářit se morálně nadřazeně… Správné by bylo se kát a přemýšlet o vlastní vině. Ne soudit ostatní,“ napsal Honzejk. Takto by se ovšem mohl omlouvat každý zločin, v jakékoli době. I nacisté konali podle tehdy platných zákonů, včetně těch norimberských. Humanismus prostě někdy korá tak dlouho, až okorá ve svůj protiklad - novináři a intelektuálové Honzejkova ražení jsou toho výstižným příkladem.

Namísto spoluviníků komunistických zločinů se stali zlem antikomunisté. Ještě dnes o antikomunismu kdekdo hovoří pohrdavě, přestože - podle mne - každý přesvědčený demokrat musí být nutně zároveň proti totalitě a autoritářství, je tedy logické, když je i antifašistou a antikomunistou.

Například otevřeně pročínský europoslanec ODS Jan Zahradil má vůči antikomunistům výhrady, jež ventiluje přes svého oblíbence prezidenta Beneše: „Zákon 292/2004 Sb. praví ,Edvard Beneš se zasloužil o stát´. Dnes je to 75 let od jeho úmrtí. Před rokem 89 na něj plivali komunisté, dnes pro změnu ,antikomunisté´. Úděl státníka, vystaveného bezprecedentním zkouškám. Jako národ ale máme Beneše pod kůží víc, než si sami myslíme,´“ napsal na síti X. Zahradil vychvaluje vyhnání sudetských Němců z Československa po válce. A nevadí mu, že Beneš se Stalinem uzavřel v roce 1943 smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a Sovětským svazem, čímž posunul naši zemi prudce na Východ. Vadí mu antikomunisté, nikoli čínští diktátoři. Zahradil má však pravdu, že máme Beneše pod kůží více, než si sami myslíme - bohužel. A to i zásluhou jeho samého či různých komunistických bojovníků za nesvobodu, kteří stejně jako Beneš přisoudili sudetským Němcům kolektivní vinu - vida, jak daleko do minulosti tyto zlozvyky sahají.

Další paradox?

V první půli 90. let tady neexistoval klasický nezávislý tisk, většina médií a novinářů se rozdělila do dvou větví, hradní a vládní, a ty namísto žurnalistiky provozovaly falešnou státotvornost - falešná byla kvůli přesvědčení, že mladá demokracie se nemá kritizovat, protože by jí to mohlo ublížit. Zatímco my jsme byli přesvědčeni, že kritika může mladé demokracii naopak napomoci k důkladnějšímu a rychlejšímu zrání. Že se demokracie bez kritiky neobejde, věděl už prezident T. G. Masaryk, ale po listopadu 89 se k moci a ke klávesnicím dostali spíše „Benešovci“.

Veškeré revoluční prověřování příslušníků Státní bezpečnosti, soudců a prokurátorů proběhlo jen naoko - s několika málo výjimkami potvrzujících pravidlo. Členové prověřujících komisí byli v duchu tehdejší „filozofie smíření“ příliš shovívaví, navíc neměli k dispozici všechny dostupné materiály o dotyčných - úředníci státní správy, kteří je měli připravit, byli pochopitelně před listopadem 89 také součástí komunistické nomenklatury. A leckdo z nové politické elity zároveň dával najevo, že jsou mu takové prověrky nepříjemné.
Tento přístup vedl, vede a povede k různým kauzám typu soudce Fremr. O čem se vytrvale mlčí navzdory okolnostem, co se veřejnosti úmyslně zatajuje, to se dříve či později dere na povrch samo. A každý cynismus v podobě tolerování či zlehčování zla má své konkrétní důsledky v budoucnu. (Podrobněji to rozebírám v článku Vyrovnávání se s minulostí - od 90. let po dnešek.)

Obecně vzato: navázání na normalizační režim a faktické odmítnutí vyrovnávání se s minulostí nastolilo smířlivost vůči předchozímu zlu, čímž i otevřelo cestu společenskému přerodu bez ohledu na spravedlnost, etiku a právo v demokratických zemích obvyklé. Jen velmi těžko lze být smířlivý k jedněm špatnostem a zároveň být neústupný vůči druhým tak, aby to nevyznělo minimálně pokrytecky, spíše však mnohem hůř.

90. léta se nesla v tomto duchu. Na jedné straně silně zaznívalo přesvědčení, že vyrovnávání se s minulostí je nesmyslné a nepotřebné, na druhé straně nám politika nabídla ideologickou náhražku onoho vyrovnávání v podobě lustračního zákona, na který nemůžeme být příliš hrdí, protože neumožňuje soudní zkoumání individuální viny dotyčných.

A to je další příklad kontinuity s normalizačním způsobem uvažování. Ach, ty paradoxy.


- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

První díl naleznete zde: Proč nám vládnou i spoluviníci komunistických zločinů - I. část, hlavně pro mladší čtenáře

Další díl přidám v dohledné době.