Motto: Pacifistický přístup, úctyhodný v osobním životě… je přístup, který nevede k dobru, ale upevňuje dominanci těch zlých, nelidů a zločinců.
Joachim Gauck, luterský pastor a kazatel, v letech 2012–2017 byl německým prezidentem

Pro demokracii není nejvyšší z hodnot lidský život, ale lidská svoboda, kterou je správné bránit i se zbraní v ruce. Tato dnes možná fádní myšlenka pochází z knihy Velká zkouška demokracií, již napsal Julien Benda (1867 - 1956), francouzský filozof a politolog. Zabývá se zde podstatou demokracie i nebezpečími, která jí hrozí. Kniha vyšla poprvé roku 1942 v New Yorku, s koncem války pak ve Francii a v roce 1947 ji u nás vydal Klub socialistické kultury, spolek podporující rozvíjení hodnot masarykovské demokracie s důrazem na křesťanská východiska (z té cituji).

Zmíněná úvaha pochází z kapitoly Falešný pacifismus. Podle jeho vyznavačů se má demokratický stát s ohledem na svou zásadu stavět proti každé válce, obranné právě tak jako útočné, zdržovat se ve svých vztazích k jiným státům každé akce, jež by mohla přivodit válku, byť šlo i o pouhou důstojnost, zkrátka přijímat ve svých mezinárodních vztazích politiku míru za každou cenu. Je to doktrína integrálního pacifismu.

„Stoupenci tohoto stanoviska… volají, že tato válka, jež se jim líčí jako obranná, je ve skutečnosti válkou útočnou, že ji chtějí politici nebo průmyslníci, mající zájem na tom, aby se lidé vzájemně zabíjeli, že žádný stát nechce působit jejich státu újmu. Často odmítají přijmout důsledek tohoto stanoviska, což jest souhlasit s tím, aby byli obtěžováni od rána do večera až do konce života nepřítelem, jemuž se odmítají postavit na odpor“ (str. 80).

Jejich omyl podle Bendy spočívá v představě, že nejvyšší z hodnot je pro demokracii lidský život, zatímco je jí lidská svoboda, a je přijatelné za ni obětovat život, než skončit v otroctví.

„Ostatně, jsou-li naši učenci důslední, musí odsoudit francouzské revolucionáře, kteří souhlasili s proléváním krve, aby zajistili svou svobodu a Američany z XVIII. století, kteří raději bojovali, než aby zůstali otroky evropských pánů. Někteří z těchto učenců tuto výtku pronášejí. Je ale otázka, do jaké míry se tedy mohou nazývat demokraty“ (str.81).

Měli by uvažovat o výroku jednoho pozoruhodného státníka, kterého bude nesnadné označit jinak, než jako demokrata: „Učiníme-li opatření, aby byla respektována naše neutralita, neodhodlají se lehce cizí národy nás provokovat a my si budeme moct vybrat válku nebo mír, podle toho, co nám bude velet náš zájem ve shodě se spravedlností.“ (George Washington na rozloučenou národu Spojených států, 17. září 1796.)

„A bez pochyby ideálem demokracie je potlačování faktu války, ale správným prostředkem k dosažení tohoto cíle je držet na uzdě ty, kteří vyznávají kult války. A v tomto prostředku může být obsaženo přijímání faktu války. Zapomínáme, že demokratické zvolání: Válku válce v sobě obsahuje souhlas s válkou.“ (str. 82, 83).

Rozdíl mezi zachraňováním a vytvářením míru

Zachránit mír, míní Benda, znamená zabránit válce ve vzrušení z vystupující katastrofy, bez vůdčí myšlenky, bez obecné idey, jako se hasí náhodnými prostředky požár, který po hodině znovu vzplane. Kdežto vytvářet mír znamená zabránit válce s klidnou hlavou, podle promyšleného plánu, bez další obavy před válkou, ale když byli opravdu zbaveni moci ti, kdož by mohli v budoucnu kalit mír. Jako příklad dává autor knihy mimo jiné Mnichovskou dohodu velmocí o Československu ze září 1938 - francouzští a angličtí ministři v tomto slova smyslu mír zachránili, ale nevytvořili, následovala válka.

„Je třeba zvlášť říkat, že svolit k válce, odhodlat se k válce, nemá nic společného s tím chtít válku, přáti si válku? Integrální pacifisté to přesto každodenně směšují a obžalovávají ty, kdož připouštějí, že zájem jejich národa jej může donutit k válce, že jsou ,vyznavači války´, ,krvežiznivci´. Neštěstí je v tom, že toto směšování pak vydává své plody u mnohých lidí z lidu.“(str. 85)

Právě tak se v opačném případě nesnaží rozlišovat, jaká je povaha míru, který navrhuje pacifista, jestli není pro národ potupný či smrtelný pro jeho budoucnost.

Jestliže u politiků „spočívá demagogie v tom, činit se obzvlášť líbezným lichocením vášním lidu, i za cenu výsměchu zájmům vlastního národa, tu tedy demagogie nalezla za našich dnů novou formu, tj. lichocení kultu, jejž má národ pro svůj klid, a pro volání Zachraňme mír!, přidává Benda pod mezititulkem Nová demagogie (str. 85).

Na Bendových myšlenkách je příznačná jejich aktuálnost, která je zjevně svědectvím toho, že popisovaný problém je prastarý a věčný. A že se při něm užívají tytéž (verbální) mírové zbraně bez ohledu na dobu.



Zrada vzdělanců a pacifismus

I ve svém známém eseji Zrada vzdělanců se Benda zabývá falešným pacifismem. (Zrada vzdělanců poprvé vyšla roku 1927, u nás prvně krátce na to; v roce 2018 ji vydala Academia v překladu Michala Novotného - z té cituji.) V rozsáhlé předmluvě v reedici Zrady vzdělanců z roku 1946 zúročil Benda i zkušenosti z druhé světové války. V kapitole Vzdělanci zrazují svou úlohu ve jménu „pořádku“ / význam jejich antidemokratismu napřed odsuzuje válku, kterou představitel italského fašismu Benito Mussolini vedl proti Habeši (Etiopie) nedlouho před druhou světovou válkou (1935-36):

„Stejného pohrdání jedincem se lidé ducha (v českém překladu: vzdělanci) dopustili před deseti lety, když aplaudovali rozdrcení slabého národa (etiopského) silnějším, neboť ten druhý, jak říkali, představuje civilizaci, a toto rozdrcení bylo tedy v pořádku.“

Podle Bendy jim už nestačil ani běžný kolonialistický přístup, kdy všichni připouštějí, že národy disponující určitou morální nebo intelektuální nadřazeností mají právo ji vnutit těm, kteří jí jsou zbaveni... „Naši duchovní přeborníci tím však rozuměli, že favorizovaný si toho druhého přivlastní, zotročí jej asi tak, jako člověk zachází se zvířetem, když chce, aby mu sloužilo, a ani v nejmenším si nepřeje obdařit jej vlastní civilizační úrovní, spíš právě naopak (tak jako si hitlerismus přál učinit z Francie otroka…)." (Str. 61.)

A pod následujícím mezititulkem Vzdělanci a pacifismus odsoudil tezi, která požaduje, aby mravný člověk - vzdělanec - pokládal za nejvyšší hodnotu mír a zásadně odsuzoval každé použití síly.

„My ji v celém jejím rozsahu odmítáme a domníváme se, že vzdělanec, duchovní člověk, plní dokonale svou roli připustí-li použití síly, a dokonce po ní volá, jakmile ta má působit výhradně ve službě spravedlnosti, a nezapomíná, že je to pouze nutnost dočasná, a nikdy hodnota sama o sobě.“ (Str. 63.)

S touto tezí dle Bendy přitom vyrukovali ti samí, co se stavěli proti trestům pro útočníky (Mussoliniho Itálie) v habešské kauze a znovu ji opakovali po té mnichovské (Mnichovská dohoda - politika apeassementu). Jejich důvodem byl odpor k jakémukoli použití síly, i té, která trestá agresora či se brání jeho rozpínavosti.

Benda se odvolává i na biskupa z Cantenberry, jemuž bylo zazlíváno, že při habešské válce vyžadoval potrestání útočníka. Biskup v reakci na výtky odpověděl: „Mým ideálem není mír, ale spravedlnost.“

Důsledky posilování krajní pravice

Souvislost s výše řečeným:
Dnes se v celém našem civilizačním okruhu postupně vrací přístup k hodnotám (i atmosféře) z 30. let minulého století, jako je národ a jeho zájem, zároveň je ale vše bráno mnohem relativističtěji než před sto lety - další hodnoty tak ztrácejí roli společenského tmelu rychleji než tehdy.


Jinak řečeno, kolektivistické tendence opět získávají na uznání oproti těm individualistickým, a autoritářství tudíž získává čím dál více příznivců, zatímco demokracie je ztrácí. A právě lidem, kteří se odvracejí od individualismu, začínají být bližší Putinovy či Orbánovy „hodnoty“ než ty dosavadní. Je proto pravděpodobné, že v letošních volbách v mnohých demokratických zemích posílí ultrakonzervativní a další krajně pravicové strany, což způsobí ještě větší rozdělení společností než jaké Evropané a Američané prožívají dnes. Vše tak, zdá se, směřuje k dalším větším konfliktům.

I na to má Benda odpověď. Je čistým zastáncem toho, že demokracie se nejen smí, ale musí bránit vnitřním i vnějším útokům, jinak nemá šanci přežít: „Demokracie není o nic více než jiné režimy povinna dopřávat volnost jednání těm, kdož usilují jen a jen o její zničení,“. (Velká zkouška demokracií, str. 13). Půjde tedy o to, kdo a jak se postaví na obranu svobody.

Bendova "učebnice demokracie" Velká zkouška demokracií rozhodně stojí za prostudování, právě tak jako Zrada vzdělanců. Hlavně proto, že jeho závěry potvrdilo následující politické a válečné dění třicátých a čtyřicátých let 20. století.


Článek vyšel s drobnými úpravami v Nové orientaci, příloze deníku FORUM 24 pro kritické myšlení