Počítám, že při vyprávění zážitků z cizí země málokdy opomenete stížnosti. Na byrokracii, dopravní zácpy, parkování, úřední obstrukce a vůbec.

Ani novináři a spisovatelé většinou neodolají svěřit čtenáři anabáze a ústrky, kterým byli vystaveni. Aby čtenáře pobavili. Ale dá se to chápat i jako určitá forma autoterapie. Srážka s byrokracií, neřádem a vůbec šlendriánem (jak by napsal Čapek) navíc jako dramatická zápletka vždycky zabere. Protože to všichni známe. Ale upřímně, víte o nějaké zemi na světě, byrokracie prosté, kde by si mohl moderní člověk úlevně povzdechnout z pocitu náhlého osvobození? Těžko. Obávám se, že by spíš propadl panice. Jeho život na byrokracii stojí. Nemáme si mezi sebou my Češi, Poláci, Belgičané, Italové, Francouzi a Malťané co vyčítat. Jedinou výjimkou jsou možná Angličané. Asi proto jsou jejich postřehy z absurdního světa kontinentální byrokracie tak vtipné (a trefné, bohužel).

Rozhodla jsem se nicméně po pár měsících strávených ve Varšavě shromáždit materiál pro tuto „povinnou“ cestopisnou kapitolku. Samoobsluha: pro vrácení zálohovaných lahví musíte předložit paragon o koupi nápoje, od něhož hodláte vracet láhev. Víno a alkohol platíte u zvláštních pokladen. Protože u pokladny je zásadně třeba mít drobné, dvojím placením u pokladny se spotřeba drobných zdvojnásobuje. Odpovědnost je na vaší straně. Zato pokladní vůbec nikdy nevyvede z míry, když zákazník dlouze skládá na pult sedmačtyřicet grošů po mincičkách hodnoty 5, 2 a 1 (někteří jako já na několikrát). Co pokladní. Nevyvede to z míry ani řadu za vámi stojících spoluzákazníků. Ve městě M. zavedli placení za parkování formou sms. Nejprve se zaregistrujete v některé z poboček městských služeb a složíte určitou částku, která vám umožní této služby využívat. Když zaparkujete auto, zašlete sms na určené číslo a obratem vám bude doručen kód. Tento kód sdělíte hlídači parkoviště a ten vám vydá lístek, který umístíte za přední sklo jako potvrzení o zaplacení. A je to! Hlavně, že nemusíte mít u sebe drobné.

Jednotlivé fáze kulturního šoku jsou odbornou literaturou popisovány takto: prvotní euforie, podráždění až nepřátelství, postupné přivykání a nakonec přizpůsobení až k úplnému přijetí nové kultury. Asi jsem to vzala nějak hopem. Materiál na rubriku o polském šlendriánu jsem nakonec neshromáždila. Někdy se mi zdá, že jsou tu lidé nepraktičtí, něco je nešikovně zorganizované, pomalé, zbytečné, auta jsou nepořádně zaparkovaná, odpad se málo třídí a kontejnery na papír mají malé kulaté otvory, kterými neprostrčíte karton anebo svazek novin (možná roličku od toaletního papíru?).

Při průzkumu jsem ale objevila něco zajímavějšího. Jak si tu lidé zakládají na tom, jak působí. Jak vystupují. Nejen oni osobně, ale i jejich rodina, společnost, a zejména Polsko jako celek. Jsou jako ten Werichův muž, který přenechává ženě běžná rozhodnutí o tom, co se bude jíst a kam se pojede na dovolenou. Zatímco on má na starosti věci důležité a zásadní, jako je např. vztah rodiny k Tchajwanu. Proto nám to asi někdy přijde legrační.

Hned druhý týden pobytu ve Varšavě mě v tramvaji číslo 22 chytil revizor (dvaadvacítka musí být pro revizory nějak magicky přitažlivá – nevím, jestli se nezamyslet nad iniciativou za zrušení tramvají číslo 22, jako se před lety občané Záhřebu zasadili o zrušení linky s nešťastným číslem 13). Byla jsem přistižena nepřipravená, nevybavená únikovou strategií, výmluvou, čímkoli. Pečlivě sestavenou větou jsem polsky pravila pouze, že jsem ve Var-ša-vě te-pr-ve krát-ce a za-po-mně-la jsem si kou-pit lís-tek. Svatá prostoto! Jakoby na to čekal. – Skąd Pani jest? Z Pragi? A v Praze snad pani jezdí bez lístku? No, to ovšem v Polsku nejde, víte? Takže doklady, jméno, adresa bydliště, jméno a příjmení otce a matky. – Prosím?!? Já jsem dvacet let plnoletá a můj otec je už deset let po smrti. – V Polsku jsou jména rodičů součástí osobních údajů, které jste povinna uvádět při spáchání přestupku i při půjčování jízdního kola. – Následoval delší výklad, který jsem ve vzrůstající kadenci slov už nebyla s to sledovat, zakončený hlasitým – takže PROSÍM!!! A to už se lidé otáčeli a někteří přicházeli blíž. – Tak jí pro jednou nechte, prosze Pana – Copak nemůžete jednou udělat výjimku? – To jste nikdy nebyl v zahraničí na návštěvě?!? – Co si o nás pomyslí, vždyť jste jako policajt! – Spolupasažéři kroutili hlavou a probírali ten incident mezi sebou ještě několik stanic potom, co jsem pod tíhou situace namístě zaplatila. Utěšovali mě, ať si z toho nic nedělám. Jedna paní ke mně přijde a podává mi časovou jízdenku platnou až do druhého dne. – Tady máte, kochanie. Pamatujte si, že tu nejsme všichni takoví.

Když jsem před sebe pustila starší paní ve frontě v samoobsluze, ukláněla se málem do půl pasu a přívlastků, kterými doprovázela své díky, jsem napočítala pět, každý jiný. Už ten jazyk je pro zdvořilost jako stvořený. Szanowni Państwo, uprzejmie informujemy, że w dniu 12.11. nasze biuro będzie nieczynne. Zapraszamy po tym terminie. To zní trochu lépe než: 12.11. ZAVŘENO. Neslyšela jsem hlasitou výměnu názorů v tlačenici v autobuse, nesmyslné troubení v dopravní zácpě, nezahlédla jsem vulgární gesta za volantem. Jezdí jako blázni. Ale asi s úsměvem.

Nevyčerpatelným tématem rozhlasových a televizních debat, seminářů a kolokvií je IDENTITA. Význam Polska světě. Dějiny. Morálka. Vlastenectví. Víra v Boha. Ne pro nějaké okrajové skupiny konzervativních zpozdilců, fanatiků a černokabátníků, jak by se řeklo u nás. Ti tu také jsou, ale už poněkud mimo hlavní proud. I pro městského člověka, vzdělaného, svobodomyslného a zcestovalého. Ve všech polských denících, pravicových i levicových, konzervativních i liberálních vycházejí denně smuteční oznámení. Zemřel vlastenec, hrdinka odboje, milovaný otec, vynikající učitelka. Vzpomíná rodina, spolubojovníci, kolegové, přátelé. Předseda vlády takto veřejně vyjádřil soustrast rodinám vojáků, kteří zahynuli v Afghánistánu. Muzeum Varšavského povstání je denně plné lidí. Tak před měsícem ovládly média články, komentáře a polemiky na téma oplodnění in vitro, zda bude či nebude hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Ukázaly, o jak hluboký problém se jedná nejen z náboženského, ale obecně etického hlediska (to ovšem, přiznávám, daleko spíše jeho příznivci než radikální odpůrci).

Komentátoři společenského dění upozorňují, jak je polská společnost hluboce rozdělená. Jistý sociolog představil v nadsázce myšlenku federace, kterou bylo tvořilo POlsko a PISland (podle dvou hlavních zdejších politických stran). Pro společenskou debatu to ale znamená, že není banální, předem odbytá, nezajímavá a neinspirativní. Hodiny bych tu mohla denně číst noviny a časopisy s články o spoustě věcí, které jsou zřejmě pro život lidský a společenský tady důležitější než velikost otvorů v kontejnerech na třídění odpadu.

Polský Newsweek před časem zveřejnil výsledky výzkumu agentury Philips Index 2010 provedeného ve 23 zemích světa. Podle něj jsou celé dvě třetiny Poláků spokojeny se svým životem. To je nejlepší výsledek v celé Evropě. Ano, Polsko vyšlo dobře z hospodářské krize, ekonomika roste, tažená mimo jiné úspěšným čerpáním dotací z fondů Evropské unie, které umožňují obrovské investice do infrastruktury. Ale možná je v tom ještě něco. Třeba pocitu štěstí napomáhá nebabrat se tolik v detailech, trochu se povznést a pohlížet na život třeba z hlediska... věčnosti.