O letních prázninách uspořádal deník Gazeta Wyborcza anketu O nejkrásnější polské slovo. Mým favoritem byl odjakživa tłuszcz.

Při správné oblé výslovnosti polského ł (jako „v“ s ústy zaokrouhlenými do „u“, aniž by se zuby dotkly rtu) ve správné kombinaci s tvrdým polským sz a cz nic lépe nevystihovalo třesoucí se
t l u s t é kousky prosté masa plovoucí v omáčkách školních jídelen. Ale s tak přízemním slovem v anketě neuspějete.

Na předních místech se nakonec umístila – jak se na Polsko sluší – slova VELKÁ a KRÁSNÁ. Jak píše Mariusz Szczygieł ve své nové knížce Udělej si ráj: Poláci hledí na svět se svou vrozenou vadou, v jednom oku jim sedí étos a v druhém patos. Ale v souboji s láskou, solidaritou, domovem a bratrstvím v anketě nakonec překvapivě zvítězilo źdźbło. Roztomilé slovíčko-jazykolam, zřejmě potomek nějakého slovanského praotce, jsem okamžitě zapsala na svůj seznam nej. Źdźbło, ździebełko – stéblo, stébélko. V anketě zaujala i żółć (žluč, žluť, hněv), to ovšem spíše jako ukázka několika zvláštností polské abecedy v jednom slově.

Meškajíc v Polsku, své nominace do pomyslné ankety objevuji každý den. Zaprvé ve sféře kulinární. Vedle starého známého se vyjímá galaretka. Svěže průzračná, bláznivě, sytě barevná, v kostkách nebo jiných tvarech. České želé je unylé, galaretka je veselá třepetalka. Jen člověka zaskočí, když před ním přistane na dezertním talířku. (To se jí ?!?) Mrazivě magicky znějící zrazy jsou polské národní jídlo. Španělské ptáčky. Překladatelským oříškem je pijalnia czekolady, oblíbená alternativa kavárny a čajovny, do šálků se nalévá horká anebo studená čokoláda všemožných příchutí. Ale jak tenhle typ podniku pojmenovat pro případný vstup na český trh?!? Prozatím používám slovo pijárna, ale šla by i nálevna anebo novotvar „čokoládárna“.

Důležitou kategorií mých oblíbených slov tvoří polská slova velkosvětská. Nějaký otrapa vás jen tak neotravuje, a nýbrž po francouzsku fatyguje, což vás prostě nevytočí, ale spíše decentněji zirytuje, v pokročilejším stadiu případně (ale to maximálně) zdenerwuje. Když se polsky rozhodnete, přijmete decyzję. Obzvláště elegantní je polský výraz pro důchodce. To není šourající se přízrak Karla Kryla. Polský penzista je emeryt.

Dále nesmím opomenout výrazy směšné, z kategorie prosze pana pan za pana żeby nie było widać pana. Snad ani zlomyslní Češi by nevymysleli kamizelkę kuloodporną (neprůstřelnou vestu) anebo biustonosz (podprsenku). Českému úchylovi se v obrazotvornosti plně vyrovná polský zboczeniec.

V anketě GW nezůstaly stranou ani vulgarismy. Jedna novinářka zodpovědně pojednala v článku o slově kurwa (nevyžaduje překlad do češtiny, ačkoli jej polsko-české slovníky vždy neuvádí). Hned jsem se mi to vybavilo... Zastavení na Křížové cestě v Jeruzalémě. Tlačenice, dusno, vzrušení, modlitby a písně ze všech zemí světa. Cesta se stáčí vpravo do kopce ke schodišti, aby pokračovala nízkým podloubím. “Jak se sem mám k.... vejít”, pronesl hloubavě chlapík neboli facet v čele skupiny polských poutníků, třímající obrovský dřevěný kříž. „K.... je jediné polské slovo, které lze umístit na libovolné místo v kterékoli větě” ujišťuje internetový slovník Nonsensopedia (http://nonsensopedia.wikia.com/wiki/Kurwa). Pokročilejší mluvčí umístí totéž slovo v jedné větě několikrát.

Ale to Čecha neudiví. Zatímco výskytů polské verze vyplivne google něco přes milión, česká k.... jich vydá na pěkných 5,2 milionu.