Pravda o Smolensku
Polsko hledá pravdu o smolenské katastrofě z 10. dubna už mnoho měsíců. V posledních týdnech byly dokončeny výsledky práce vyšetřovacích komisí, nejprve ruské MAK (Mezistátní komise pro letectví) a poté i komise polské. Další kolo zjitřené debaty začalo nanovo. Ve virtuálním světě médií se střílí ostrými. A to budou volby teprve v říjnu.
Závěry ruské komise, podle nezávislého ruského tisku jednostranné, podle některých polských novin dokonce lživé, byly zveřejněny na tiskové konferenci 12. ledna. Bez předchozího upozornění polské vlády. V době, kdy premiér pobýval na dovolené. Poté, co už v polovině prosince veřejně prohlásil, že ve zprávě chybí řada důležitých faktů, především ohledně postupu ruské řídící věže. Polské podněty a výhrady nebyly pořádně brány v úvahu po dobu celého vyšetřování. Opozice právem vyčítá vládě, že se spoléhala na džentlmenské dohody a korektnost u partnera, pro kterého neexistuje jiný imperativ než tvrdý boj za vlastní zájmy, všemi prostředky a za každých okolností. Očekávat, že na tom momentální „oteplení“ ve vzájemných vztazích něco změní, evidentně nebylo prozíravé.
Ale důvěřivost polské vlády a její nedostatečná razance v jednání s ruskou stranou havárii letadla nezpůsobila. Ani kdyby byla zradou, pošpiněním národní cti a zločinem proti státu, jak v Sejmu dramaticky vyčítá opozice.
Není snadné se v tom vyznat. Suma faktů z obou zpráv, které lze snadno porovnat, je víceméně známá a konečná. S toutéž sumou informací lze ovšem dojít k protichůdným výsledkům, pokud ji zasadím do připraveného schématu. Především komerční televize poskytuje místo zpráv jakýsi „informační servis“ přizpůsobený očekáváním, světonázoru, politickým preferencím a vkusu cílové skupiny. Když v létě před prezidentským palácem ve Varšavě probíhaly – rovněž v souvislosti se smolenskou katastrofou – spektakulární „boje o kříž“, postačilo vyslat přenosový vůz a o „zábavu“ bylo postaráno. Není divu, že facebooková skupina (alespoň) Den bez Smolensku má už více než sto tisíc příznivců...
Pro Polsko je Smolensk nazývaný druhou Katyní traumatem a těžkou zkouškou. Můžeme nanejvýš soucítit a držet palce. O vině a odpovědnosti zde rozhodnou k tomu povolané orgány. Pro pozorovatele je ale v celé té události a v jejích příčinách několik poučných momentů. Nikoli pro Polsko, ale pro nás. Třeba, jak nám svobodný prostor pro debatu slouží k tomu, abychom se pouze utvrdili ve svém dosavadním stanovisku. Nebo, že ochota cokoli uznat a z čehokoli, co říká v diskusi můj oponent, se poučit, je v politice slabost, kterou voliči nutně potrestají poklesem preferencí. Politickým činem je prohlášení v médiích. Je nezbytné vytvořit si spřízněný okruh. Čím vyšší povýšení, tím loajálnější loajalita. Zanedbávání pravidel a předpisů už je tak běžné, že nikoho ani nenapadne, že by mohlo mít fatální následky. Kdo umí obejít pravidla je borec, kdo se jich chce držet, je byrokrat a poseroutka. Na věci je třeba pohlížet „politicky“. V Rusku by nás to nemělo překvapit. U nás jsme měli za dvacet let pokročit dál.
Takovou pravdu přijmout je ze všeho nejtěžší.
Závěry ruské komise, podle nezávislého ruského tisku jednostranné, podle některých polských novin dokonce lživé, byly zveřejněny na tiskové konferenci 12. ledna. Bez předchozího upozornění polské vlády. V době, kdy premiér pobýval na dovolené. Poté, co už v polovině prosince veřejně prohlásil, že ve zprávě chybí řada důležitých faktů, především ohledně postupu ruské řídící věže. Polské podněty a výhrady nebyly pořádně brány v úvahu po dobu celého vyšetřování. Opozice právem vyčítá vládě, že se spoléhala na džentlmenské dohody a korektnost u partnera, pro kterého neexistuje jiný imperativ než tvrdý boj za vlastní zájmy, všemi prostředky a za každých okolností. Očekávat, že na tom momentální „oteplení“ ve vzájemných vztazích něco změní, evidentně nebylo prozíravé.
Ale důvěřivost polské vlády a její nedostatečná razance v jednání s ruskou stranou havárii letadla nezpůsobila. Ani kdyby byla zradou, pošpiněním národní cti a zločinem proti státu, jak v Sejmu dramaticky vyčítá opozice.
Prawda leży zazwyczaj pośrodku. Najczęściej bez nagrobka. (Stanisław Jerzy Lec)
Není snadné se v tom vyznat. Suma faktů z obou zpráv, které lze snadno porovnat, je víceméně známá a konečná. S toutéž sumou informací lze ovšem dojít k protichůdným výsledkům, pokud ji zasadím do připraveného schématu. Především komerční televize poskytuje místo zpráv jakýsi „informační servis“ přizpůsobený očekáváním, světonázoru, politickým preferencím a vkusu cílové skupiny. Když v létě před prezidentským palácem ve Varšavě probíhaly – rovněž v souvislosti se smolenskou katastrofou – spektakulární „boje o kříž“, postačilo vyslat přenosový vůz a o „zábavu“ bylo postaráno. Není divu, že facebooková skupina (alespoň) Den bez Smolensku má už více než sto tisíc příznivců...
Pro Polsko je Smolensk nazývaný druhou Katyní traumatem a těžkou zkouškou. Můžeme nanejvýš soucítit a držet palce. O vině a odpovědnosti zde rozhodnou k tomu povolané orgány. Pro pozorovatele je ale v celé té události a v jejích příčinách několik poučných momentů. Nikoli pro Polsko, ale pro nás. Třeba, jak nám svobodný prostor pro debatu slouží k tomu, abychom se pouze utvrdili ve svém dosavadním stanovisku. Nebo, že ochota cokoli uznat a z čehokoli, co říká v diskusi můj oponent, se poučit, je v politice slabost, kterou voliči nutně potrestají poklesem preferencí. Politickým činem je prohlášení v médiích. Je nezbytné vytvořit si spřízněný okruh. Čím vyšší povýšení, tím loajálnější loajalita. Zanedbávání pravidel a předpisů už je tak běžné, že nikoho ani nenapadne, že by mohlo mít fatální následky. Kdo umí obejít pravidla je borec, kdo se jich chce držet, je byrokrat a poseroutka. Na věci je třeba pohlížet „politicky“. V Rusku by nás to nemělo překvapit. U nás jsme měli za dvacet let pokročit dál.
Takovou pravdu přijmout je ze všeho nejtěžší.