Setkali se, pochopitelně. V posledních měsících první světové války si ve Washingtonu nejspíš podávali dveře pracoven a salonů předních politiků Spojených států včetně samotného prezidenta Woodrowa Wilsona. Osudy Československa a Polska, států, o jejichž vznik se tolik zasloužili, se však v meziválečném období navzdory úsilí těchto dvou státníků nakonec nesetkaly.

Český humanista a politik, polský klavírní virtuóz a hudební skladatel, později první prezident Československé republiky a předseda vlády a ministr zahraničních věcí tzv. druhé polské republiky. Dvě výjimečné osobnosti, které ani v nejvyšších diplomatických kruzích Evropy a Spojených států nebylo možné přehlédnout.

Ve službě vlasti
Ignacy Paderewski do služeb své – po sto dvacet tři let rozdělené – polské vlasti vstoupil už jako světoznámý skladatel a klavírista. V letech 1917 – 1919 byl předním představitelem Polského národního výboru v Paříži, polské obdoby Československého zahraničního komitétu (později Národní rady československé). Paderewski jej zastupoval především ve Spojených státech, kde měl postavení hudební celebrity a značný vliv na početnou polskou komunitu. V prezidentských volbách v listopadu r. 1916 i díky Paderewského „agitaci“ volili američtí Poláci masově Woodrowa Wilsona. To Paderewskému otevřelo dveře Bílého domu pro přímá jednání s prezidentem o budoucnosti polského státu. Jejich výsledkem byl třináctý bod čtrnáctibodového Wilsonova plánu na poválečné uspořádání světa: uváděl nárok na sjednocení, nezávislost a přístup Polska k moři.


Ignacy Jan Paderewski (1860 - 1941)

Když Wilson přednesl 8. ledna 1918 svůj mírový plán Kongresu (teze o právoplatnosti polského nároku byla však již obsahem jeho projevu v Senátu o rok dříve), americká podpora Masarykem propagované myšlence založení společného státu Čechů a Slováků se zatím skrývala jen pod souhrnným bodem číslo deset, věnovaným „autonomii národů Rakousko-Uherska“.

Paderewského Výbor pro pomoc Polákům dokázal jeho přičiněním na pomoc válkou souženým krajanům shromáždit ve Spojených státech takřka 9 miliónů dolarů. Také benefiční koncerty slavného polského klavíristy byly ohromně úspěšné. Český univerzitní profesor Masaryk, byť o deset let starší, přijel do Spojených států jako oproti němu neznámý člověk. Své diplomatické aktivity mohl vyvíjet jen s pomocí nezištných mecenášů. O to pronikavěji musel zapůsobit svým intelektem, argumentací a politickým talentem.

Spojenci a rivalové
Mezi Paderewským a Masarykem existovala po určitý čas jakási rivalita o vůdcovství mezi představiteli slovanských národů v Americe. Z hlediska Polska byli Čechoslováci, Ukrajinci a Litevci konkurenty ve věci územních nároků. Paderewski musel zapojit veškerý svůj šarm, diplomatický talent a takt, aby s nimi se všemi udržel korektní kontakty a zamezil sporům – vyvolávaným především antisemitskými a nacionalistickými projevy národního demokrata Romana Dmowského – které by vrhly špatné světlo na Polsko a vystavily ho podezření, že je nepřátelské nejen k polským Židům, ale i k ostatním národům ve svém okolí.

Když byla v říjnu roku 1918 z iniciativy amerického sociologa Herberta A. Millera ve Filadelfii vyhlášena Demokratická středoevropská unie, organizace dvanácti utlačovaných národů střední Evropy, stanul v jejím čele jako její prezident právě Masaryk. Paderewski po jeho boku. Masaryk promyslel a sepsal principy fungování unie, která měla spíše než jako federace – což byla nejspíše americká vize, do které se pomítal zakladatelský příběh Spojených států – vyhlížet jako rámec pro spolupráci subregionálních bloků, např. balkánské federace, ale také svazku československo-polského.

Na jedné z konferencí východoevropských národů prý Paderewski, informován o tom, že Masaryk hodlá vznést určité nároky, o kterých by polská strana musela diskutovat, přednesl projev nikoli o Polsku, ale o představitelích ostatních národních hnutí, který zakončil ódou na adresu Masaryka a Čechů. Masaryk, který se ujal slova vzápětí, musel kompliment oplatit, a poněkud pozměnit svou připravenou řeč. Paderewski byl přesvědčen, že nevyhnutelné spory musí být řešeny teprve později, přímo mezi dotčenými státy a nikoli v emocionálně vypjatém ovzduší emigrantských kruhů. A byl si pravděpodobně vědom, že Masaryk chápe tento postoj podstatně lépe, než někteří jeho vlastní krajané zúčastnění v jednáních. Nepochybně ani on nestál o to, aby se americká veřejnost stala svědkem trapných dohadů hrstky evropských emigrantů a jejich přetahování o území, která jim nota bene zatím ani nepatřila. Z dopisu Paderewskému z 20. listopadu 1918, ve kterém ho Masaryk informuje o svém návratu do vlasti a o přípravách na mírovou konferenci, je patrná úcta a zdvořilá náklonnost.

Projekt těsné spolupráce národů střední Evropy a malé Asie, Čechoslováků, Poláků, Jugoslávců, Ukrajinců, Rusínů, Rumunů, Litevců, rakouských Italů, tureckých Řeků, Albánců, Arménů a také palestinských sionistů měl nahradit soupeření rozpadajících se velmocí v regionu. Neměl dlouhého trvání. Dva dny po prvním kongresu Unie byla vyhlášena Československá republika a krátce poté se rozhořel polsko-ukrajinský spor o Lvov. Zdrojem vleklých neshod, které prakticky po celé meziválečné období kalily vztahy mezi Polskem a Československem, byla těšínská otázka.


Paderewského pomník ve Varšavě


Paderewski se později v roli polského premiéra a ministra zahraničí usilovně snažil o kompromis s Československem, do konce své mise věřil v dobrou vůli Beneše i Masaryka. Hlavní nebezpečí cítil ze strany Německa, také proto hledal uklidnění na jižní hranici a podporoval plány na uzavření polsko-československé vojenské smlouvy o pomoci při obraně západních hranic. Oba plány ztroskotaly. Těšínská otázka byla po krátkém vojenském střetnutí mezi oběma státy dočasně vyřešena rozdělením sporného území.

V prosinci roku 1919 Paderewski rezignoval na svou funkci. Stal se polským vyslancem při společnosti národů v Ženevě a v r. 1922 z politiky odešel. Byl zklamán vývojem v Polsku, který vyústil v roce 1926 v převrat a nastolení autoritativního režimu.

Zpráva o smrti T. G. Masaryka ho zastihla ve švýcarské emigraci. Prý ho zarmoutila. Jistě si připomněl velké naděje, plány a úspěchy, které provázely jeho a Masarykovo americké angažmá. A také události, které znemožnily jejich pozdější spolupráci ve prospěch zamýšleného spojenectví Polska s Československem. Meziválečné osudy oněch dvou zemí se rozešly, aby je později spojil Hitler a Stalin.


Kabinetní fortepiano značky Hofer bylo od r. 1919 součástí zařízení Paderewského apartmá ve varšavském hotelu Bristol. Paderewski jej v r. 1932 věnoval Józefu Beckovi při příležitosti jeho jmenování ministrem zahraničních věcí Polska. Piano posléze nenásledovalo Becka do Rumunska, kam musel v září r. 1939 uprchnout s polskou vládou, ale zůstalo v péči rodiny Beckovy ve Varšavě. Odtud se po mnoha desítkách let dostalo do Muzea polské emigrace.


Zdroje: Muzeum polské emigrace ve Varšavě; Drozdowski, M. M.: Ignacy Jan Paderewski, zarys biografii politycznej; Zamoyski, A.: Paderewski; Kovács, I.: Piłsudski… Katyň… Solidarita… Klíčové pojmy polských dějin 20. století; Kovtun, J.: Republika v nebezpečném světě