Vládní krize v novodobé historii České republiky po roce 1992 překonává zatím všechny dosud myslitelné (spíše nemyslitelné) excesy demokratického procesu. Ty jsou příčinou, že současné parlamentní strany důvěru voličů ztratily.

Dosavadní průběh vládní krize nasvědčuje, či spíše potvrzuje, že marasmus, do něhož strany vládní koalice upadly, a z něhož nemohou vybřednout, degraduje zájmy voličů a společnosti na zástupný a manipulovatelný prvek, nástroj k populistické obhajobě moci.

O nic lépe na tom není ani dnešní parlamentní opozice, tedy ČSSD, která na lokální úrovni předvedla (naposledy v Praze), jak lze se zájmy voličů demokraticky naložit společně s ODS. Komunistická strana Čech a Moravy svým lpěním na názvu také dlouhodobě ukazuje, kam opakovaně míří a jak to se svou očistou, respektováním elementární lidské slušnosti a úctou k masovým obětem jejich nedávné krutovlády ve skutečnosti myslí.

Prodlužování agónie vládních stran při jejich snaze setrvat u moci popírá základní představu o demokracii a její politické odpovědnosti za dělbu moci mezi jejími nositeli a občany, kteří je svobodně zvolili. Tento stav v sobě skrývá nebezpečí nahnědlých a komunistických recidiv, směřujících k tazvaným řízeným demokraciím, či spíše demokraturám.

Můžeme se sice utěšovat členstvím v EU a NATO, ale ï jejich hodnotový potenciál již dlouhodobě devalvuje spoluprací s režimy, které s výše zmiňovanými recidivami dlouhodobě přežívají. Světová politika a její dosud největší výdobytek - demokracie - pokračuje i po roce 1989 v sebedestrukci. Tu představuje pokračující mocenský boj o světovládu za probíhajících menších či větších civilizačních střetů s  teroristickými metodami malých podmaněných národů, usilujících o svobodu a sebeurčení.

Přemíra politických skandálů za poslední rok nejen zpochybnila a otřásla důvěrou společnosti, ale nebezpečně ignoruje její zájmy. Právo na nové volby jsou v takovém případě jejich nutnou a nezbytnou pojistkou. Nechť voliči rozhodnou v nových volbách o podílu odpovědnosti stávajících politických stran za současnou situaci a jejich možnostech a ambicích vypořádat se s dosavadní vleklou politickou krizí.

Reformy, kterými obě strany zaštiťují dosavadní vládní agónii, potřebují politickou podporu napříč stranami. Tu by měly hledat a najít v mezičase do nového termínu voleb. Stejně jako společnou politickou vůlí dát průchod zákonům a jejich výkonným orgánům pracovat nezávisle na politických sekretariátech

Že to nebude lehké? Jistě. Současní opotřebování političtí lídři v čele kandidátních listin vyvolají skepsi, nechuť a hlavně oprávněnou nedůvěru voličů, že to mohou být oni, kteří splní nenaplněné programy a sliby dané voličům.

Revitalizace politického života a obnovení důvěry v politiky dává určitou příležitost i mimoparlamentním stranám či spíše jejím koalicím. Jejich minimální politický program by měl reflektovat a zaručovat ještě před volbami průřezovou shodu na důchodové, zdravotní, školské reformě a konsensuální přístup k dalším vleklým traumatům českého zákonodárství, včetně představy do jaké úrovně by se měly tyto reformy politicky zajišťovat na klíčových ministerstvech při dosud neúčinném zákonu o státní službě.
A měli by to být voliči, kteří rozhodnou, zdali se vydat po této cestě, byť s novou nejistotou dalších nevydařených voleb, nebo pokračovat v permanentní krizi bez jasně garantované vůle voličů, která však nezřídka a opakovaně v posledních 100 letech v Evropě končila manipulací a násilným popřením matně a nedostatečně fungující demokracie a jejích institutů.