Kauza bratrů Mašínových nesnese jakékoli zevšeobecňování, s nímž se bohužel střetáváme nejen v textu kolegy blogera Hořejšího, ale u mnohých dalších autorů, kteří si položili otázku, jsou-li či nejsou bratři Mašínové hrdinové.

Jejich čin vyústil z nezaměnitelného životního osudu rodiny, z které pocházeli, z nezaměnitelné a demoralizující totalitní atmosféry krátce před II. světovou válkou a po celou dobu jejího trvání. Následovaly stejně specifické a polovičaté demokratické roky 1945 –1947, období falešných nadějí. A poté nejen pro bratry Mašínovy kruté procitnutí do obludné atmosféry po únoru 1948, kdy ze společnosti mizely fyzicky a sociálně celé skupiny a vrstvy lidí v nelidské atmosféře komunistického fanatismu a všude se rozlézajícího strachu.

Abnormálně vypjaté ovzduší komunistického diktátu, které trvalo nejméně do roku 1953-1955, se při jakémkoli náznaku odporu, natož při pokusu o ozbrojený odpor, nemohlo tedy obejít ani náhodou bez lidských obětí ať na jedné či na druhé straně. Abnormalita a nelidskost revolučního teroru, charakterizující stejně nacistickou či jinou okupaci, anebo komunistickou či jinou totalitu, pak z ojedinělosti takových činů učinila zápas na život a na smrt. Takovým bylo i vystoupení bratří Mašínů proti drtivému sokolí komunistické mašinérie na jedné straně a na straně druhé tragické oběti, které v této mašinérii byly předurčenými, chcete-li více či méně poslušnými nebo aktivními vykonavateli.

Revolučně prosazovaný teror komunistické ideologie činil každého z nás, kdo v té době žil, potenciální oběť. Bratři Mašínové tuto ponižující možnost přežívání svým životním vybavením nemohli než jinak odmítnout, aby se tak proti své vůli a ze zvůle jiných stali ojedinělými, byť tragickými hrdiny.

Smysl a velikost vystoupení bratrů Mašínů, k němuž svým rodinným a dobovým zázemím bytostně směřovali, spočívá na pozadí této tragické doby v etickém imperativu. Imperativ jejich činu demaskoval destruktivní základy, lživé cíle a sebe záhubnou podstatu komunismu a jeho ideologie. Ideologie, která negovala přetrvávající duchovní hodnoty a mravní základy lidské společnosti, za které padl otec Mašínů v předcházejícím boji proti nacistům. K pokračující likvidaci těchto hodnot komunistickou mocí, umocněnou navíc propagandou ve jménu nacistických obětí, se bratři Mašínové těžko mohli postavit jinak, než jak se postavil jejich otec proti ozbrojené a násilnické převaze, tedy se zbraní v ruce.

Hodnocení jejich činu na základě legitimnosti či nelegitimnosti režimu, byla-li či nebyla-li válka (jako kdyby se na světě přestalo někdy válčit) a další různá měřítka (plebiscit apod.) bagatelizují tehdejší obludné rozměry nesvobody a teroru a rovněž i právo člověka na vzepření se takové porobě ducha i těla. Ne že by právní rámec, dobový a společenský kontext neměl platit, naopak. Není-li ovšem, tak jako tomu bylo po roce 1948 v Československu, převrácen zcela naruby, jak tomu mimo jiné nasvědčovalo, jak s reáliemi kauzy bratří Mašínů naložila komunistická propaganda.

Velikost činu bratří Mašínových tkví v jeho existenciální jinakosti, jež přesahuje tragédii obětí, kterým se jejich čin bohužel nevyhnul. Nemířil ale proti nim osobně, ani nemohl, protože ponižující společenská beznaděj a revoluční teror proti kterým se bratři Mašínové postavili se zbraní v ruce, zasahovaly a rozleptávaly celou tehdejší společnost. Jejich čin přesahuje naši dobu a nás, kteří nemůžeme stále strávit svůj podíl viny.Vyznamenat bratry Mašínovy by mohlo tedy konečně znamenat, že se k této existenciální jinakosti a právu na ni skromně a důstojně hlásíme včetně připomenutí tragického osudu i jejich obětí a všech, kteří na volbu svobody a formy boje za ni - ať už z jakýchkoli pohnutek – rezignovali nebo byli přinuceni rezignovat.