Při pohledu na českou společnost a lidskou společnost obecně, tedy pohledu, který představuje většina českých médií včetně nejrůznějších blogů a jejich diskusních příspěvků, nelze nevidět hlubokou krizi hodnot, krizi poznamenávající i další směřování společnosti.

Nic nového, řeknete si možná. V této krizi se přece lidská společnost nachází od samého svého počátku, co její existenci vnímáme.

Zmiňuji tento všeobecně známý fakt proto, že často uvažuji a tápu, jak se z této krize dostat, jak v ní žít, jak si zachovat čest a zároveň zdravý rozum a nedostat se pod každodenní soukolí bytí ze dne na den. (Tady prosím, o krapet shovívavosti, nikoli však ospravedlnění pro jednoho státního úředníka, jehož loajálnost se někdy podobá chtě nechtě státní prostituci.)

Když sleduji více či méně pozorně všechny ty české skandály a skandálky, které mají daleko do prvorepublikového kocourkovství radních, protože na rozdíl od nich se z nich vytrácejí už i základní rysy slušnosti, velmi často pochybuji, zda má vůbec smysl se k nim vyjadřovat, zaujímat k nim aktivní postoj, protože se mi zdá, že mařím vlastní čas.

Logická námitka však zní: vždyť o čem jiném však informuje prakticky naprostá většina sdělovacích prostředků na titulních stranách a v hlavních zprávách. Na druhé straně se v nich objevují závažná témata a otázky: umístění radaru nebo provázání některých českých politických špiček s velmi pochybnými strukturami na rozhraní zákona atd. Pak může být mé mlčení a chcete-li i Vaše, považováno za strkání hlavy do písku a za rezignaci na svobodu. Tu v takovém případě odevzdáváme do vůle a často i zlovůle těch, kteří za naznačenými otázkami stojí a hýbají jimi. Omluvou pro mnohé z nás nemohou být někteří těžko stravitelní a eticky nepřijatelní mediálně sledovaní politici, kteří prezentují tyto otázky skrze politická grémia a jejich účelové zájmy a kteří nás spíše znechucují, než přesvědčují. S vaničkou vyléváme i dítě: náš zájem, naši odpovědnost.

Pachuť čehosi sedlého v útrobách společnosti tak přerůstá v obecnou nechuť. A ta, ať chci nebo nechci, poznamenává, relativizuje a znicotňuje i to, co nazývám krizí. Krizí, která je přitom vlastně jinou formou totality. Totalitou nevědomosti, kterou si nechci připustit, protože se chybně domnívám, že ji jaksi všeobjímající demokracie přece apriori nedopustí. A to přesto, že tato odrůda totality byla již dávno pojmenována v první polovině dvacátého století jako ztráta pravdy, znejistění samotné idey pravdy, kterou politici stejně jako lež nahradili pravými, levými, středovými a jinými teoriemi a ideologiemi. V jejich podání se staly ekonomika, technika a války totalitárními jevy, které postupně vytěsňují z našeho myšlení duchovní rozměr, víru a mravnost.

Samozřejmě nepopírám ekonomiku, technický rozvoj a ani neobhajuji pacifismus. Ne. Jsem však přesvědčen, že každé naše sebemenší lidské úsilí by mělo vycházet také ze zákonů, které jsou nad námi a které patří ke zrodu lidské společnosti a provázejí nás až dodnes. Můžeme o nich mluvit jako o náboženství, nebo je vnímat transcendentálně, můžeme je popírat a tím ve skutečnosti připouštět jejich tajemné jsoucno. Mylně se jen domníváme, že přestaly existovat. Naopak. Čím více se ocitáme a točíme v začarovaném kruhu sociálních revolucí a pokračujících genocid lidského rodu, mravně pokleslých sporů, bulvárnosti a banalizování života a lidí, tím více strádáme duchovním nedostatkem, nebo, aniž jsme si ho vědomi, nás tento narůstající deficit mění v bezduchá stvoření.

Jak se vymanit z tohoto kruhu, který připomíná sebezničující spirálu a převrací život a smrt čím dále víc v nic neříkající pustá slova a kalkulační položky? Zjednodušeně řečeno naši budoucnost a těch co budou přicházet, spatřuji především a hlavně v široce koncipované a trpělivě vštěpované a rozvíjené renesanci vzdělanosti. Financování takového nadčasového a pravděpodobně celosvětově pojatého a přijímaného konceptu si vyžádá všelidový souhlas, který bude muset zahrnovat a uznávat národně kulturní tradice a odlišnosti. Právě ty v sobě skrývají a nesou široké duchovní a filosofické zdroje a kořeny, znovu a znovu ozřejmující existenciální otázky a jejich přetrvávající smysl a význam pro zachování lidské společnosti.

Takto chápaná a pojímaná vzdělanostní politika může zvěrohodnit mnohé politické strany a jejich programy a pomoci jim nalézat hlubší smysl jejich fungování. Stávající stranické utilitární podřizování se takzvanému duchu doby, pseudomodernosti, diktátu úspěšnosti, tržní všerozpínavosti či jiným přeludům vydávaným za světlo světa, ačkoli jde velmi často jen o populistické tmářství, nás rozděluje a staví proti sobě. Bez úcty a nově a daleko více akcentované podpory vzdělanosti na všech úrovních společnosti nemůže vzájemnost a pospolitost lidí a jejich obyčejné, ale věčné přání: žít utěšeně a v míru dojít naplnění.

A tak na závěr této úvahy omluva za její kazatelský tón. Možná, že právě totalita nevědomosti, které jsem se pokusil letmo dotknout, nakonec zavrtěla mnou. Od my je daleko k já.