Kontroverzní a konfliktní diskuse, která s malými přestávkami neustále probíhá ve společnosti je užitečná a očišťující, přestože stanoviska zastánců a odpůrců činu bratrů Mašínových zůstávají často nesmiřitelně vyhrocená a ukazují, jak více či méně hluboko jsme poznamenání ideologiemi komunismu a demokracie.

Pro mnohé, kterých je dnes většina, je jejich čin zločinem, pro druhé - včetně mne - činem - mementem doby, v níž pojem hodnota zanikl*. Zločiny komunismu byly třídním bojem a jeho v uvozovkách hrdinské činy se často manifestačně oslavovaly. “Oslavovat“ museli všichni, i ti, které komunistická ideologie odsoudila ve většině případů ve vykonstruovaných politických procesech do komunistických lágrů. Někteří byli pro výstrahu (a aby bylo mimo jiné co oslavovat), popraveni.

Odpůrci komunismu, v našem případě skupina bratrů Mašínových, byli podle komunistické ideologie a s manifestační podporou “lidové demokracie“ za této situace již předem zločinci. Pro erudovanější komunistické vrstevníky byli takoví lidé, kteří se nesmířili s mocensko-zločineckou praxí tehdejší komunistické ideologie, nepřijatelní a Mašínové exemplárním příkladem “nepřátelské, prohnilé a nespravedlivé“ ideologie západní demokracie. Pohlíženo skrze churchillovská procenta načrtávající v Jaltě budoucí možné uspořádání v Evropě, i zde tkvěla část tragické skutečnosti, kterou mnozí ani neznali, ani netušili.

Zločiny, kterých se dopouštěli komunisté s pomocí legalisticky znásilňovaného “lidu“, představovaly zlo v evidentní a koncentrované podobě. Tichý a mocenský alibismus evidentně svobodnějšího a demokratičtějšího Západu nevytěsnil zcela židovsko-křesťanskou tradicí základního půdorysu boje se zlem, jehož poválečné rudo-přihnědlé manýry se staly pro bratry Mašínovy otázkou života a smrti. A to, že se tehdy drtivá většina celé společnosti rozhodla přizpůsobit či přežívat, bylo pro ně jen dalším důvodem navíc proč s komunisty bojovat.

Z pohledu absolutně pojímané židovsko-křesťanské tradice například desatera - zabití lidí nelze ospravedlnit. Nebylo to ovšem poprvé ani naposledy, co se v historii židovsko-křesťanské tradice staly a musely stát tragické a rozporuplné činy v neopakovatelných dobových souvislostech a podmíněnostech. I tak vznikal koncept lidských práv a svobod, jejichž étos paradoxně stal za činy a jednáním skupiny bratrů Mašínových.

Dnes se při hodnocení jejich činů pohybujeme mezi krajními otázkami a postoji: odsoudit tyto činy nebo odměnit, uctít skupinu bratrů Mašínových? A aby malicherných důvodů nebylo málo, vedou se spory a handly o boj, odboj, odpor, medaile (dajli-nedajli), ačkoliv z prosté logiky věcí a faktické historie let 1945-1989 jedno bez druhého by nemohlo být: Mašínové bez komunistů, komunisti bez násilí a lágrů, Chartisté bez této historie.

A nesnesitelnost a neudržitelnost posledního hrubého vyjádření jednoho z pánů Mašínů o Václavu Havlovi a jeho obvinění ze spojení s estébaky znovu spíše dokazuje, jak ošidný a nedomyšleně hořký a nespravedlivý může být názor, vycházející ze dvou absolutně jinde žitých a nazíraných osudů. Václav Havel v tom není jistě nevinně, protože politická odpovědnost za míru sametu v roce 1989 a materiální a finační přežití staronových česko-moravských komunistů s jejich estébácko-podnikatelskými pohrobky padá i na něho a na všechny, kteří seděli tehdy ve vládách, parlamentech a dalších lokálních výkonných a samosprávných postech.

Nemohu se ubránit možná zbytečné poznámce, že paradoxním českým pokračováním odkazu skupiny bratrů Mašínových v jiných a nových souvislostech a podmínkách polistopadové demokracie byly po listopadu 1989 politické aktivity Petra Cibulky. S úporností sobě vlastní, hodnotil či spíše nemilosrdně pranýřoval tehdejší vývoj a jeho budoucí peripetie slovy neslýchanými a vysmívanými, která mířila na tehdejší hlavní aktéry, včetně tehdejší soudní přestřelky s Václavem Havlem. Dnes po Cibulkově politické předvídavosti naše společnost ani neštěkne, má přece své Necenzurované noviny, a to české “vládě lidu“ musí stačit.

Druhá nepatřičná poznámka: Na bratrech Mašínových si hojí současná vláda to, na co její morálka, politizování a hrátky s veřejností nemají v jejím každodenním politickém provozu sílu a odvahu; nebo spíše vůli vypořádat se s trapnostmi nynějšího koaličního přežívání, které není ničím než zoufalým počínáním tonoucího. Její postoj v souvislosti se smrtí jednoho z bratrů Mašínových je v dané politické situaci spíše křiklavě farizejský, než pochopený.

V pochopení doby a činů skupiny bratry Mašínových a jejich tragických obětí spatřuji, jak se s jejich činy vyrovnat, včetně uctění památky jejich obětí. Ty a s nimi tehdy i valná část národa neměly možná tolik ponětí a přesvědčení, v jakém zlu žily, a jak ho více či méně podporovaly; natož aby měly sílu postavit se mu na odpor a bojovat s ním. Zde pak nacházím smysl a historický význam ojedinělé mašínovské vzpoury, která varuje všechny, kteří se útrpně poddají smíru se zlem.


Heřman Chromý


*Czesław Miłosz – Svědectví poezie, str. 57, překlad Václav Burian, 1992