Popravdě řečeno, překvapen a zaskočen, jsem si na pozadí odhalení pamětní desky Pavlu Tigridovi uvědomil, že od jeho narození uplynulo 90 let. Nevím, jak jiné lidi, ale mne, který jsem ho osobně neznal, provází prakticky celý život.

Ano, jak mi napsal jeden z mých oponentů, když jsem počátkem padesátých let plácal na pískovišti bábovičky, jeho jméno bylo pro mne v rudoprávní atmosféře, v níž jsem vyrůstal doma i ve škole, vyprázdněným a dokonale odosobněným pojmem pro označení nepřítele. Nepřítele, který se však mohl bez jakéhokoli zaváhání odprásknout v dětské hře na partyzány a esesáky a mít přitom ještě “povznášející“ pocit takových školních hrdinů jako byl Timur, Pavka Korčagin a další.

Korunu všemu pak tomuto pomatení v dětské mysli nasazovala tehdejší “odhalení zaprodanců“, ve službách takových v uvozovkách nepřátel jako byl právě Pavel Tigrid. Stali se jimi okradení drobní živnostníčkové, jejichž konfiskované krámky a zboží posloužily komunistům k jejich veřejnému hanobení a komunistické propagandě. Na jeden z takových porevolučních excesů na Letné v Jirečkově ulici, který člověka poznamenal a deformoval, nelze zapomenout.

O to úžasnější, a nebojím se říci nejen duchovně, ale mentálně fascinující, bylo setkání s Pavlem Tigridem uprostřed hluboké normalizace v sedmdesátých letech v malém městečku, které bylo nechvalně proslulé tím, co bylo příznačné i pro řadu dalších českých městeček a míst, že bylo za fašistů fašounské a komunistů bolšánské víc, než bylo i po chuti vládnoucím soudruhům.

Strojopisné sazmizdaty Tigridovy knihy Kapesního průvodce inteligentní ženy a později osmerková vydání propašovaného Svědectví byly pro mne a některé nemnohé kamarády daleko víc než biblí. K bibli, z níž komunistický režim učinil rovněž jedno z nebezpečných znamení, podle něhož se lidé pasovali na nepřátele, se totiž mnozí z nás začali prokousávat až v kriminále.

Tak mě Tigrid nejen oslovil, ale vedl k sebeuvědomění. Odtud také pocit vědomí, že nás Tigrid neopustil. Stal se konstantou, která tu je, a k níž se často upínám v našich (hlavně těch českých) zdánlivě zmatečných časech, ve kterých pravá neví, co činí levá a naopak. Vím, že tyto řádky nejsou pro mne nijak lichotivé a stále na nich ulpí onen černobílý stín schematického myšlení a sebevyhraňování se. Těžko lze omluvit a ospravedlnit v čem jsme žili, nebo jak většina z nás na zapřenou přemýšlela, pokud vůbec chtěla přemýšlet o tom, co nás za komunistů obklopovalo a ničilo.

Povolanějším a osobním přátelům Pavla Tigrida s respektem přenechám, aby se nad jeho odkazem zamysleli i kriticky, protože to by si určitě přál. Avšak v oné, v jeho pohnutém životě všudypřítomné reflexi, kriticky pronikavé a lidské zároveň, kterou testovala válka a pozdější studenoválečnictví, spatřuji Tigridovu výzvu.

Tak tedy, dobrý den, pane Tigride a ještě jednou dík.