Co se stalo, proč se to stalo, prognóza – základní prvky politické žurnalistiky. To vše nevšedním a nesmlouvavým způsobem podává ve své úvaze Ilja Milštein.

„Dejme tomu, že Putin zabil, proč někoho zabil, kdo bude dále na řadě. Takové jsou přísné standardy dané touto profesí, všechno ostatní je ošidné, literatura. Emoce jsou zakázané, škodí analýze.

Proto jsou tyto syžety nezakončené s odloženým finále a nejasnými důsledky, které je lepší nechat až na potom. Až se situace vyjasní a bude možné pokusit se pochopit, co se děje s pomocí zažitého zlozvyku, že je lepší vždy posečkat.

Takže psát dnes o Naděždě Savčenkové, se nyní zdá být v tuto chvíli nerozumné. Neboť zítra, za hodinu, či o deset minut později, se situace může změnit. Ne takovým způsobem, že na tu či onu stranu. Ale k lepšímu, horšímu nebo nenapravitelně.

A v tom je ten háček: odložit toto téma “na potom“ jaksi nejde. Přestože jiných témat je habaděj. Prostě všechny další události, byť ne nadlouho, ztrácejí na své aktuálnosti. Je těžké se na ně soustředit a pustit přitom z hlavy osud politické vězeňkyně, která minulý čtvrtek (3. 3. 2016) vyhlásila suchou hladovku. A když čteš v nedělních novinách, že Savčenko se “nyní nachází v uspokojivém stavu“, stejně nemůžeš o nic jiném přemýšlet, než o této překvapivě dobré zprávě. Od čtvrtka ani doušek vody, ale místní diagnostiky zdravotní stav hladovějící uspokojuje.

Co se stalo, proč se to stalo, predikce. Predikce je ale nemožná, mluvit však o tom, co se děje, je nutné, přestože se tady téma rozpadá na dvě části. Na část poměřovanou lidským rozměrem a na druhou, kterou je politika.

Za situace, kdy Rusko začalo od nuly budovat stát, se člověk prakticky vždy stává objektem historie. Jako oběť okolností. Bez ohledu na to, zdali je ve vězení za to, že ukradl veškerou ropu, nebo že zuří v televizi, proklínaje zrádce národa. Maximálně, co je mu povoleno, čeho je hoden, je odsloužit si své “dvouročky a desítečky“ a vyjít na svobodu živý. Je hodně těch, kteří běhají ve velké zóně, vyčerpaní z oddanosti vůdci, v porovnání s těmi, kteří si odpykávají své tresty. Přesto však, jak se říká, jiná, třetí volba není.

Jedinečnost případu Savčenkové je v tom, že nechtěla hrát podle pravidel předložených z Kremlu. „Já nejsem předmětem obchodu“, řekla minulou středu tato rukojmí a den nato oznámila strašnou (smrtelnou) hladovku. Skutečná tragédie pro ty, kteří jsou s ní spojeny rodinnými vazbami, stejně jako pro milióny lidí na Ukrajině a po celém světě, soucítící se zajatou. Ale z toho se pravděpodobně příliš neraduje ani takzvaný Putin.

Ve skutečnosti, jak má obchodovat s rukojmím a stanovit cenu, jestliže umře?

Metodika úspěšně testovaná na jiných lidech, selže, a to je skutečný problém. Je jasné, že podmínky stanovené Savčenkovou, okamžité osvobození nebo smrt, jsou pro něho nesplnitelné, ale co dál? Nebo je přece jen připraven ji zabít, záměrně zhoršit vztahy s Ukrajinou a Západem
do krajnosti a po rozbití oken ruské ambasády v Kyjevě se chystat na začátek nové války na Východě? Nebo bude použita donucovací výživa Savčenkové? Pokusí se ji zlomit, a “RT“ s Aramem Ašotovičem nám ukáže exkluzivní záběry, jako kdysi kinotvůrci z GB (státní bezpečnost) distribuovali videa o životě akademika ve vyhnanství v Gorkého nemocnici? Nic jiného než vřavu s ostudou to tehdy nepřineslo a nepřinese ani dnes.

Je zřejmé, co se stalo. Není třeba vysvětlovat proč. To snad jen pro budoucnost; přičemž to, co je a stojí nejblíže před námi, absolutně nepředvídatelné, poněvadž hovoříme o životě a smrti, včetně celého tématu a problému, je obtížné komentovat.

Neboť tento účet se počítá na dny, hodiny, minuty a každá prognóza může v mžiku ztratit smysl, být zpozdilou a zastaralou. Ale upřímně, psát dnes více, už není o čem. I naše největší každodenní trápení, jako by se vytratila na pozadí tohoto jednoho života, ohroženého koncem.
A dokonce není žádné tajemství, proč se tak stalo. Proč osud jednoho člověka, jmenujícího se Naděžda Savčenková, získal na světovém významu.

Prostě v jejím zoufalém boji s ruskou mocí se náhle všechno potkalo. Politika s diplomacií, anšlus s válkou, která z Donbasu přeskočila na Střední Východ a tam může zcela přerůst ve třetí světovou válku. Soud, odsuzující poslance Parlamentního shromáždění Rady Evropy, může sloužit jako dokonalý příklad ruského bezpráví v mezinárodní aréně a chování Savčenkové na tomto soudu jako symbol neohroženého odporu proti otevřenému zlu. Tam v Doněcko-Rostovské oblasti se historie děje přímo před našima očima a sváří se v ní mnohé. Hrdinství lidí a ubohé, smutné příběhy odlidštění celé země.

A zde předstupuje hlavní otázka: co ještě dělat? Když rychlé osvobození Savčenkové v dnešním Rusku se jeví jako zázrak a zachránit ji je třeba ihned. Zkušenost napovídá, že Putin tlaku nepodlehne, ale není čas čekat, než uzná, že je nezbytné ohromit svět nenadálým zábleskem humanismu jako před Olympiádou v Soči. Svět musí v diskusi s prezidentem Ruské Federace samostatně vystupovat s vlastními argumenty, a je těžké uvěřit, že takové argumenty nejsou vůbec.

Jistě existují, a na tom jak rychle budou vzneseny, závisí život a svoboda Naděždy Savčenkové. Ostatní prognózy by měly být odmítnuty, i když to protiřečí základům politické žurnalistiky. Tím se rozumí objektivní hodnocení událostí, vyznačující se nejvyšší mírou bezvýchodnosti, a kde místo věcné analýzy se chce bolestí křičet.“

http://charter97.org/ru/news/2016/3/7/194143/
http://www.svoboda.org/content/article/27593402.html (Očima bez hranic)
http://www.ipetitions.com/petition/savchenko-cz