Senát odmítl prohlášení ústavních činitelů. Ministr zahraničních věcí Zaorálek zahraniční politikou České republiky ve vztahu k Číně nevyvrátil pochybnosti o jejím pro východním směřování.

Ano, ve vztahu ke komunistické Číně byla odmítnuta aspoň servilita, nikoli však změna kursu zahraniční politiky České republiky, který se mimo jiné odklání od důrazu na základní svobody a lidská práva. Potvrdila to tříhodinová rozprava Senátu k Prohlášení čtyř ústavních činitelů, v níž senátoři stejně jako ministr Zaorálek reagovali spíše na veřejné pobouření, které toto prohlášení vyvolalo. Zejména panu ministrovi z jeho dvou obsáhlejších vystoupení bude co připomínat. Některé jeho výroky si o to přímo předvánočně koledují.

„...vláda respektuje koncepci zahraniční politiky, včetně bodu, který je tady zmiňovaný – "Lidská důstojnost včetně lidských práv".

A některé zásadní aspekty české zahraniční politiky v jeho vystoupeních, přestože se jednalo o stanovisko k výše zmíněnému prohlášení (nebo právě proto), v něm úplně chyběly. Ani jedno slovo o tom, jak je ve světle onoho prohlášení věrohodná naše politika v očích přijatých mezinárodních závazků, včetně našeho členství v NATO.

Zato nás pan ministr opakovaně ujistil:
„...prohlášení samotné tím, co obsahuje, nemá v sobě nic jiného, než potvrzení formulací, které už byly deklarovány v minulosti a jsou veřejně přístupné. Tady se sice mluvilo o servilitě. Pro mě to bylo spíš dát najevo, že držíme slovo a že to, co se řeklo, platí.“ „Takže kdybych měl souhlasit s něčím, co je servilní, tak to bych si nejraději ruku uťal.“

Aby nakonec ve svém druhém vystoupení v rozpravě připustil: „Řekl jsem vám to upřímně, neberu vám vaše pochyby, neberu vám i to, že se vám něco nelíbí, na to máte právo. Ale já se vám tady bohužel nemohu kát, protože v tom, co se dělalo, jsem držel principy, kterých se držím pořád. A vaše rozhořčení nad servilitou sdílím. Beru si z toho poučení, je třeba si na to dávat pozor, protože když to většina lidí tak cítí, je to špatně."

Takže spíše veřejné mínění občanů a jeho projevy artikulované i ty neartikulované vedly k této oficiální politické reakci, kterou bychom neměli ale přeceňovat. Oněch 38 senátorů odmítající zmíněné Prohlašení proti hlasům 22 senátorů, kteří obavy veřejného mínění nesdílejí, dává tušit, že na dveře už nyní zaklepaly parlamentní volby.

Rád bych věřil slovům pana ministra: „Myslím si, že větším rizikem jsme si dnes my sami, jakože největší výzva stability a budoucnosti je v tom, jak budeme zvládat politiku my sami v této zemi.“ Kdyby ovšem toto vyjádření v politické kryptořeči neznamenalo také vrátka otevřená nejen pro servilitu, ale rovněž pokračující lavírování a hrátky české politiky. Především v oné dvojkolejné zahraniční politice, zpochybňující a znevěrohodňující naše členství v euroatlantické alianci.

Jak by ale nakonec mohla dopadnout demokracie v České republice a jaká je její “alternativa“, o tom nás nejen přesvědčuje a především nepřestává ohrožovat autoritativně-oligarchické pojetí takzvané demokracie putinovského režimu a jeho geopolitiky. Ta nepokrytě a vojensky usiluje o návrat sfér vlivu bývalého Sovětského svazu ve Východní Evropě, jejíž ideologickou a funkční součástí jsme byli více než 40 let.

Prohlášení ústavních činitelů pak bylo jen další sondou, zdali je česká veřejnost připravena na zásadní změnu, kterou by mělo být prosazení referenda o členství, respektive o vystoupení České republiky ze Severoantlantického paktu. Servilita ve prospěch Číny a její politika ve vztahu k Tibetu posloužily sice jako test, který nesplnil požadované očekávání - letargii české veřejnosti. Naopak, dala o sobě vědět, přestože její atomizace, která je živnou půdou pro další testování a vymývání mozků propagandou proputinovského tažení v Evropě, pokračuje.