V předvolební snaze zavděčit se mínění často zhusta neinformované široké veřejnosti a zahrát na strunu alarmující národoveckých obav před bezpečnostními riziky a vynořivších se vlastenců z domoobrany se páni poslanci a paní poslankyně vlámali do ústavy přijetím novely ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.

Za téměř jednolitou partajní svorností se však neskrývalo nic jiného, než aby v nastávající volební řeži byly politické bodíčky uprchlické agendy s žárlivostí jim vlastní rozděleny podle toho, kdo víc křičí, ten víc zaboduje, anebo kdo neskáče a nehlasuje pro: není Čech. Přijetím odstavce 3 čl. 3 ústavního zákona o právu občanů České republiky nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2, který vedle státních a územních samosprávných orgánů ukládá právnickým a fyzickým osobám povinnost zajišťovat její bezpečnost, sněmovní obránci vlasti zneužili ústavu a vydali ji všanc lidové obrazotvornosti a tvořivosti; ta nyní ještě více než před ústavním posvěcením nahrává těm, kteří se čím dále útočněji a vulgárněji vymezují proti ´nepřátelům vlasti´ , anebo kteří podle nich ohrožují její bezpečnost

Pan poslanec Váňa, jeden z předkladatelů této novely, v této souvislosti mluvil „o problému Evropy“, který představuje „Evropská komise, snažící se odzbrojit evropské obyvatelstvo v době, kdy občané mají pocit, že se bezpečí snižuje v Evropě a možná i v České republice“. Proto - jak říká - “uvažovali jak zvýšit nejen ten pocit, ale zvýšit bezpečnost v rámci této země, a to i s vlastní zbraní, legálně drženou“. A končí: „Tento zákon je myšlen spíše do budoucnosti. ...Teď problémy vlastně nemáme. ...Ale budoucnost takto zářná a růžová být nemusí.“

Paradoxem podle takto vnímané demokracie je, že chcete-li demokratické základy, tedy i ty naše, neohrožují dnešní nekončící války na Blízkém Východě a v Africe, anexe Krymu, ale více či méně postižené oběti, kteří z těchto válek prchají, aby si zachránili holý život, nebo našli důstojnější podmínky pro život svých rodin s dětmi. Těm se ČSSD v čele s ministrem Chovancem v nebývalé shodě s předsedou Hnutí ANO Andrejem Babišem vyhýbá jak čert kříži. Čestnou výjímkou je pan Dienstbier, ale i oněch devět poslanců, kteří hlasovali proti této ústavní novele (Jiří Zlatuška-Ano, Miroslav Opálka-KSČM, Leoš Heger, Marek Ženíšek - TOP 09-S, Pavel Bělohrádek, Ivan Gabal, Ludvík Hovorka, Jiří Mihola, Josef Uhlík – všichni KDU-ČSL).

Za daleko horší považuji, že Česká republika kaskadérským pojetím a zlovolným zneužitím ústavy, podlamuje instituce, znevěrohodňuje závazky, které mají být páteří její domácí a vnější bezpečnosti. Nehledě na skutečnost, že se tak vzdaluje hodnotám společně sdílené odpovědnosti a solidarity, které jsou podle mne klíčové pro existenci Evropské unie a jejího vztahu ke třetímu světu, v němž se právě těmto hodnotám západní civilizace zpronevěřila a zpronevěřuje. Místo abychom v této souvislosti představovali jistotu (pochopitelně že ne samospasitelnou), a kriticky pojmenovávali problémy západoevropských členů EU ghettoizaci místo integrace, agresivní ekonomizaci místo vytváření institucí pro demokratickou kontrolu ekonomické moci a ochranu před ekonomickým vykořisťováním - K. R. Popper, a to vně i uvnitř EU, dodávám za sebe.

Místo toho nekonzistentní domácí politikou, mířící často proti duchu a členství v EU a dvojkolejnou zahraniční politikou, vzbuzujeme čím dále větší údiv u klíčových evropských partnerů jako jsou Německo, Francie, pro které se Česká republika stala nečitelnou. Na jedné straně naši představitelé a politici říkají svým partnerům, že je politika České republiky proevropská a prounijní. Na druhé straně dělají doma vše pro to, aby jim to nikdo v Evropské unii stejně nevěřil.

Omluvou podle mne nemůže být ani skutečnost, že v rozporuplnosti svého členství v Evropské unii není Česká republika osamocena. V současnosti totiž nejde o nic menšího, než zdali cesta Evropské unie k otevřené společnosti nepovede přes časově neodhadnutelnou, ale rozhodně ne krátkodobou objížďku po výpadovkách k uzavřené společnosti s jejími protekcionistickými bariérami a excesy nekontrolovatelné moci autoritářských politiků a diktátorů, jak je, bohužel, patrno i z dosavadní Trumpovy politiky ve Spojených státech.

Ale to jiná kapitola, jiné téma. Své neopominutelné místo tu mají Čína, Rusko a země třetího světa, zvláště ty, které se nacházejí v totalitaristickém zajetí politické moci ideologicky a represivně vykonávaného státního náboženství. Tedy země s uzavřenou společností a různými typy a formami mocenského vládnutí, kterým jsou vzdálené demokratické formy prosazující a uplatňující vůli lidí. Podle mne nejde nyní o to jim je vnutit, nebo se jim dokonce podbízet na úkor demokracie a ještě navíc zástupně ve jménu demokracie při již výše zmiňované agresivní ekonomizaci těchto zemí
a jejich surovinové exploataci. Bude však záležet zejména na těch bohatších státech Evropské unie, rozhodnou-li se, zdali principy a hodnoty, kterých dosáhly při otevírání a propojování kdysi mocensky a autoritářsky ovládané a spravované Evropy, skončí na hranicích Evropy, nebo stanou-li se základním a principiálním předpokladem pro vzájemné poznávání a spolupráci jinak projektované zahraniční a následně i obchodní politiky.