a apeluje v „Dopise poslancům“ na to, „...aby se česká debata o migrační krizi a o “kvótách“ vedla na základě pravdivých a úplných informací.“

Vážení poslanci,

obracím se na Vás v záležitosti uprchlické krize. Jakkoliv se již povedlo kombinaci mnoha kroků zásadním způsobem situaci zlepšit, zůstává toto téma v centru nejen našeho politického dění. Mám za to, že kvalitní a konstruktivní debata má vycházet z faktů. A to se bohužel, ne vždy u nás děje. V české debatě o “kvótách“ postrádám zmínku o jedné podstatné skutečnosti, a sice, že součástí unijního režimu kvót nebylo rozhodování o tom, kdo v naší zemi (či jakékoliv jiné zemi Unie) získá prostřednictvím udělení azylu možnost žít.

V českých debatách bývá někdy vytvářen dojem, že systém kvót zahrnoval rozhodování o tom, kdo z uprchlíků či migrantů v naší zemi bude žít. A naše rozhodování o tomto Unie narušuje či omezuje. Příkladem je bod 3 usnesení Poslanecké sněmovny o postoji k evropské azylové politice: „Zdůrazňuje, že odpovědnost za rozhodování v otázce azylu by nadále měly nést výhradně členské státy, které si v souladu se závazky plynoucími pro ně z evropského práva samy stanovují podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany na svém území.“

I tento příklad dokumentuje nepřesné či zkreslené informace o fungování azylového systému na evropské a národní úrovni. A byl impulsem pro napsání tohoto dopisu.

Skutečnost je totiž taková, že o tom, kdo u nás azyl získá, jsme rozhodovali, rozhodujeme a budeme rozhodovat jedině my, tedy orgány našeho stát na základě našich platných zákonů.

Systém kvót “pouze“ řešil to, který stát bude příslušný pro posouzení žádosti o azyl a následné rozhodnutí o ní v situaci, kdy země Unie vytvořily společný schengenský systém. V něm nemá mnoho zemí vnější hranici (kromě letišť). Schengenský systém spolu s dublinským nařízením, které je s ním pevně spojeno, tím přenesl veškerý náklad spojený s řízením o azylu na země na vnější hranici schengenského prostoru. Což pro tyto země není při vyšším počtu migrantů přijatelné (proto smlouvy zahrnovaly možnost pomoci těmto zemím od zemí ostatních).

Podstatné navíc je, že v žádném azylovém systému nemá stát kontrolu nad tím, kdo na jeho území požádá o tuto ochranu. Jsou to prostě lidé, kteří v nějakém místě a nějakým způsobem na hranici či za hranici naše úřady z vlastního rozhodnutí o azyl požádají. Žadatele o azyl si žádný stát tedy není sto vybrat, a posuzuje tak všechny žádosti, které lidé takto podají. Podáním žádosti získávají uchazeči o azyl právo jen na to, aby byla jejich žádost řádně posouzena a o ni dle zákonů rozhodnuto. Tedy nikoliv na azyl samotný. Pokud nesplní pravidla, azyl nezískají. Do rozhodování zemí o udělení azylu přitom Unie a její instituce nezasahují.

Je také samozřejmé, že člověk, který je takzvaný ekonomický migrant, azyl neobdrží, neb podmínky zákona nesplňuje. Samotný systém kvót se lidí, kteří do této kategorie spadají, nedotýkal.

Přál bych si, aby se česká debata o migrační krizi a o “kvótách“, stejně jako o jiných podstatných otázkách dnešní společnosti, vedla na základě pravdivých a úplných informací. A aby v ní vystupovali politici, kteří vědí, jak celý systém funguje. Tímto dopisem chci k tomuto přispět, i když jsem si vědom toho, že řada z Vás tyto informace zná.

Vážení poslanci, děkuji Vám za čas, který jste věnovali tomuto dopisu.

S pozdravem
Luděk Niedermayer, europoslanec

V Praze 23. února 2018


PS.: Nezbývá mi než dodat: V záplavě lží, polopravd, které se v otázce uprchlické krize často záměrně šíří v české společnosti, se nepřesné a zkreslené informace staly pro některé parlamentní strany nezbytnou součástí jejich politické agendy s cílem prosadit referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie. Snad proto ani nepřekvapuje, že dopis zůstává před českou veřejností téměř utajen a bez širší mediální odezvy, kterou si bezesporu zasluhuje.