V souvislosti s razantním pokusem Andreje Babiše za zavřenými dveřmi Poslanecké sněmovny odstranit šéfa GIBSu pana Murína nelze pominout, že na tom má také lví podíl politika polistopadových stran ODS, ČSSD, KDU ČSL. Podíl, s nímž se dodnes nevypořádaly a jehož důsledky prosakují čas od času na různých stupních justice, státních zastupitelství a policie.

Nevyřešená politická odpovědnost a nepotrestaná beztrestnost stahují je a odštěpené politické subjekty ke dnu a dlouhodobě zůstávají podprahově pro velkou část společnosti nepřijatelné. ODS zápasí, respektive se ještě nevybabrala z problémů s klientelismem a vazeb na organizovaný zločin, o kterých možná ani netuší, stejně jako veřejnost, kdy se zase co provalí na regionální či lokální úrovni. Podobně se vynachází ČSSD - spolek přátel a nepřátel, která za sebou vleče staronové rudo-právní hochy a paní. Ani však TOP 09, či KDU ČSL se nedokázaly dosud vyrovnat s dědictvím této politiky.

Ano, demokracie není tak jednoduše přímočará, jak někdy černobíle možná vypadá. Většina společnosti to však, jak se ukazuje, takto hodnotí a vnímá. Čtu se smíšenými pocity obecné pravdy předsedy Fialy, ale i ostatních představitelů parlamentních stran. Ty se rozplynou v postoji k jedné
z klíčových otázek, uprchlické krizi. Přestože se všichni v Poslanecké sněmovně dušují, že nedopustí vystoupení z EU, některým parlamentním stranám, nebo jejich frakcím slouží právě migrační problematika k prosazování referenda o vystoupení ČR z EU ve vzácné shodě s Babišovým hnutím ANO, bez ohledu k čemu se takovou politikou v Evropské unii odsuzujeme. A to přes všeobecné povědomí, že i v této otázce mění Andrej Babiš názory ze dne na den podle potřeby: něco jiného – jak se říká - sofistikovanějšího deklaruje v Bruselu (dotace jsou dotace), a něco druhého má pro masírované a vystrašené voliče a ahoj lidi, aby neztratil jejich hlasy.

Prolhaná politika vede obrazně do pekel, ale ve skutečnosti míří na scestí: z Evropské unie a za mříže policejního státu. Tím spíše, že to jediné, v co se doufalo a po čem se volalo před parlamentními volbami a volá i po nich, aby se parlamentní opozice jasně vymezila a postavila proti chaotické, populistické politice Babiše, se postupně rozplývá v handlování o ministerské posty a jiné vládní prebendy za přímé účasti ČSSD a tichých patronů SPD a KSČM. Politice oligarchy Babiše, jejíž nejviditelnější složkou byla a je účelovost a za ní skrytý zájem majitele o profit svěřeneckých fondů, toho času předsedy vlády v demisi, to plně vyhovuje.

Když Andrej Babiš vstupoval do politiky v roce 2013 měl svých všelijak nabytých 40 miliard korun po asi 20 letech všelijakého dosud neobjasněného podnikání. Podnikání, do něhož se vrhl v roce 1991 po svém návratu z šestiletého působení zahraničního delegáta v Maroku, státního podniku zahraničního obchodu Petrimex. Nikdo mu je nezávidí a nezáviděl by dodnes. A pravděpodobně by se podnikatel Babiš zařadil do řady mnoha podnikatelů, kteří se prosadili, i možná kvůli tehdy všeobecně panující politické nezodpovědnosti a beztrestnosti..

Kdyby ovšem v rozporu se vším, co dosud proklamoval a proklamuje od roku 2013 ve funkci ministra financí a místopředsedy vlády, nyní předsedy vlády v demisi, nezískala jeho korporace po čtyřech letech dalších 48 miliard korun, a to po všech privatizačních skandálech, tunelech, korupčních případech, kterým vyhlásil boj, ačkoli z nich rovněž těžil zejména za vlády ČSSD, pravda, tehdy ještě jako jeden z mnoha jemu podobně se prosazujících podnikatelů. S takovým profilem, zatíženým kosmeticky upraveným, nadále ale pokračujícím střetem zájmů nelze dělat ze dne na den politiku pro lidi (kterou mimochodem nedělá), včetně jakékoli slušné a nezkompromitované spolupráce s ostatními parlamentními stranami.

Pokud však většina společnost toto nevnímá vážně, ohrožuje sama sebe a všechny její demokratické projevy protestů a nesouhlasu s politikou Babiše, které, nevyústí-li v jeho odstoupení z politiky, povedou nakonec k jejich potlačení a v lepším případě k papírové demokracii. V horším případě ji dříve či později čeká italská laťka “demokracie“, prošpikovaná vraždami těch, kteří se proti ní jasně staví a pokoušejí se odkrývat její napojení na zmíněný klientelismus na nižší úrovni (samosprávy), či o stupeň výše na organizovaný zločin (politické strany, ministerstva, potažmo státní zastupitelství, soudy, policie).

Zatímco struktury právního státu spíše nerozhodně přešlapují před korupcí a trestně stíhaným předsedou vlády Babiše v demisi, jehož případ jakoby zamrzl, místo aby chapadla korupce a podvodů byla přetínána, vládní politika oligarchy Babiše dává potenciální možnost a “příklad“, jak dále na ní parazitovat.