K návrhu změny volebního systému do Senátu

Nejde jen o proceduru. O jejím demokratickém principu nepochybuji. Ale tendenci zpochybňovat senát jako takový považuji jak za jeho trvalé ohrožení, tak ohrožení stále zranitelné a zraňované české demokracie. Prezident Zeman, premiér v demisi Babiš, SPD a další politici nás o tom svými výroky neustále přesvědčují.

Pokud se zásadněji nepromění širší vědomí společnosti ve vnímání Senátu jako pojistky demokracie, ústavnosti a respektování právního státu, pak ani po tomto zdánlivě “efektivním“, “úsporném“ kroku tato tendence zpochybňovat Senát a považovat jej za zbytečný, nezmizí. Spíše lze předpokládat, že to může být naopak a nižší účast voličů v jednokolových senátních volbách  “volání“ lidu po zrušení Senátu ještě více zesílí.

V demokracii je to prostě běh na dlouhou trať. A my jsme někde teprve na začátku jejího druhého čtvrtstoletí a už bychom na ní chtěli šetřit
a vymýšlet, jak jí dostat do prezidentského chomoutu Miloše Zemana (rozuměj prezidentského systému demokracie), po němž tak prahne.

Ohání se přitom mandáty většiny jeho voličského elektorátu, který netuší, stejně jako většina společnosti, že o ní chce rozhodovat ne demokrat, ale vrtošivý, umíněný a sebestředný člověk, jenž svou dosavadní politikou společnost rozděluje a prosazuje navenek svou osobní vůli, která se se zájmy a mezinárodními závazky této země během jeho prezidentského působení již několikrát naštěstí jen míjela.

Nelze podle mne ovšem vyloučit, že při tomto nelegitimním polo prezidentském prosazování se prezidenta Zemana a jeho politiky rozkolísávající a oslabující demokratické instituty, neustálé politické napětí a napětí ve společnosti, k němuž dochází a vede tato politika, se budou zvyšovat. Její důsledky jsou patrné od roku 2013, a poznamenávají a podlamují důvěru společnosti v parlamentní demokracii. Tato Zemanova politika cíleně směřuje k tomu, aby vytvořila podhoubí pro změnu parlamentní demokracie v prezidentský systém, ospravedlnila jej a legitimizovala.

Na řadu může časem přijít i referendum, a to ne o Evropské unii, ale o zásadní ústavní změně. Paradoxně se Miloš Zeman bez parlamentní demokracie neobejde. A také kde může, se jí zaštiťuje. Potřebuje ji jako munici pro svůj cíl: prezidentský systém.

Mnozí namítnou a proč ne, aniž jim dojde, jaká úskalí představuje prezidentský systém demokracie v dnešní čím dále více rozpolcené společnosti
a Evropě. A jaké ohrožení v sobě skrývá prezidentský systém demokracie se snadno prolomitelnější hranici k autoritářskému režimu, udržovaného ne demokratickými instituty, ale nevypočitatelnou, nekontrolovatelnou, a tudíž nesankcionovanou vůlí jedince, jemuž nástroje státu neslouží k ochraně společnosti, ale jeho mocenských ambic.