Je to více než týden (5. 2. 2020), co jsem se zúčastnil veřejného slyšení z více než stovky přihlášených kandidátů do Rady České televize a Českého rozhlasu.

Několik informací o Radě České televize

V ne příliš zdařilém vystoupení se mi nepodařilo přesvědčit především pány poslance z ANO o důležité roli veřejnoprávní televize v dnešní chaotické vnitropolitické a daleko složitější mezinárodní situaci. V situaci, v níž dnes - víc než kdy jindy - hájí veřejnoprávní televize svobodu projevu, ústavně zakotvenou. Tedy zdánlivě neotřesitelnou
a přesto zpochybňovanou a nezřídka převrácenou naruby a zneužívanou na půdě Sněmovny v zásadních otázkách jako je členství České republiky a její závazky
v Severoatlantické alianci a Evropské unii.

Nedokázal jsem si navíc odpustit vstupní poznámku ke dvěma předchozím vystoupením, které však vystihovaly dnešní obecnou tendenci kritizovat Českou televizi za špatné hospodaření. Z jejích výročních zpráv však vyplývá dlouhodobě opačné hodnocení. Sto třiceti pětikorunový měsíční poplatek od všech poplatníků kryje více než 90 % nákladů veřejnoprávní televize, přestože jeho reálná hodnota (pokles o 18 %) neodráží nejméně již deset let jak inflaci, tak zvýšené ceny vstupů.

Přitom 18 tisíc hodin vlastních pořadů (výroční zpráva 2018) představuje úctyhodný výkon a řadí ji mezi nejvýraznější veřejnoprávní televizní společnosti v Evropě. Mimo jiné v době, kdy „...většina televizí veřejné služby ve střední Evropě na tuto formu podpory domácí filmové tvorby rezignovala“, je Česká televize je největším koproducentem českých filmů.

Že tato zásadní čísla a skutečnosti (a jejich je daleko více) jsou přehlíženy, mne nepřekvapilo.Všiml jsem si, že při slyšení poslanci ANO kritiku hospodaření České televize, která na slyšení od některých kandidátů zaznívala, podporovali. Neuvědomovali si (nebo nechtěli), že volená Rada může konstatovat porušení jen toho zákona, podle kterého je sama zřízena, tedy podle Zákona o České televizi 483/1991. Podle tohoto zákona předkládá Radě svůj rozbor hospodaření České televize poradní orgán Rady - Dozorčí komise, a to vždy do 30. června bezprostředně následujícího kalendářního roku.

O co tedy běží

Co však tato Rada může, je jmenovat a odvolávat generálního ředitele. Stačí jí k tomu 10 z 15 hlasů členů Rady. Sněmovna bude v březnu volit 6 nových členů Rady
z užšího výběru 18 kandidátů. Stačí pravidelně sledovat parlamentní záznamy z jednotlivých zasedání Sněmovny, aby si každý udělal obrázek o tom, které strany usilují
o výměnu generálního ředitele. I bez jednoho hlasu koaliční ČSSD měly v osmnáctičlenném Volebním výboru většinu deseti poslanců (ANO - 7, SPD – 2, KSČM - 1), kteří vybírali nezávislé kandidáty, u nichž varianta možnost odvolání generálního ředitele přichází nejvíce v úvahu. Březnové zvolení nejoptimálnější šestice kandidátů do televizní Rady, která by je přiblížila s dalšími čtyřmi hlasy k získání dvoutřetinové většiny pro odvolání ředitele, by tedy pro tyto tři strany neměla představovat žádný problém. Proto si myslím, že kandidáti do Rady budou Sněmovnou zvoleni především hlasy těchto tří stran.

Vždyť je více než rok před volbami do Sněmovny. A čím rychleji a efektivněji proběhne tato “nezávislá“ normalizace nákladů vynaložených v televizi na svobodu projevu, tím více se přece “uspoří“. Aby za rok ve volební kampani ona voličská veřejnost, která slyší na "úspory“, po kterých jí bude zase lépe, spokojeně věděla, koho skrze veřejnoprávní televizi a rozhlas má "vyváženě" volit. Březnová volba členů Rady je tedy další křižovatkou demokracie, zdali její principy zakotvené v Ústavě a Listině základních práv a svobod nevymění za kupecké váhy politických počtářů a travičů studní.

Jako před třiceti lety

Zbývá už jen odpovědět otázku, proč jsem se za této politické konstelace, o níž se výše zmiňuji, a byla mi známá ještě před podáním přihlášky veřejného slyšení, účastnil. Obrátil se na mne rakovnický Milion chvilek pro demokracii, na jejichž shromážděních jsem několikrát vystoupil. Vím, že se jedná převážně o desítky mladých lidí, neřku-li stovky dalších mně většinou neznámých lidí z Mělníka, Plzně a Prahy, kde jsem vloni i letos veřejně prezentoval své názory.

Jejich nabídku jsem nemohl odmítnout. Vybavila se mi okamžitě podobná situace, ale z prosince 1989. Tehdy si mne doslova od večeře vyzvedli také mladí lidé, abych se s nimi odebral na schůzi mělnického Občanského fóra, kde se rozhodovalo o tom, kdo bude Mělník zastupovat v kooptovaném Federálním shromáždění. Stejně jako tehdy, tak i dnes bych považoval za zbabělost, kdybych se k jejich důvěře, která mne víc než potěšila, obrátil zády. Upozornil jsem je však nejen na své minimální šance, ale
i na skutečnost, pokud by se Rada ubírala například cestou, jakou jsem zde výše naznačil, že bych to považoval v případě svého zvolení za důvod k odstoupení.

Užitečným idiotstvím a jeho svody byla za komunistického režimu poznamenána československá společnost více než 40 let, včetně obětí. Vyznačovalo se ztrátou paměti. Historické, ale i té vlastní. Smutná skutečnost, která nás po třiceti letech od listopadu 1989 stále provází a usvědčuje ze lži.

Proč Milion chvilek pro demokracii

Jednou z mnoha podmínek bylo také předložení registrace předkladatele, kterou rakovnická skupina Milion chvilek pro demokracii neměla. Stejně jako tuto otázku neměl vyřešenou pražský Milion chvilek pro demokracie, který se na jednotlivé skupiny v městech obrátil. Operativně však pomohl v poměrně šibeniční lhůtě tří dnů nalézt předkladatele, subjekt, který se zabývá mediální oblastí. Jedním z jeho zástupců, kterého jsem o návrhu zmíněné rakovnické skupiny informoval, a který návrh podepsal, byl také senátor David Smoljak. Obdobně jsem informoval poslance ANO, kteří se při slyšení ptali, zdali vím, koho zastupuji.

Tato iniciativa Milionu chvilek pro demokracii byla a je dalším cenným krokem na jejich cestě kultivace občanské společnosti. Je také jedním z testů její občanské síly
na politickém poli. Mám za to, že obě tyto role se nevylučují. Poslední výpady z řad poslanců ANO proti chystané březnové demonstraci jen potvrzují, jak důležité jsou občanské protesty ve chvíli, kdy demokratické a ústavní principy dlouhodobě selhávají jako například v případě prohlubující se nefunkčnosti právního státu, hraničící
v některých hospodářských a sociálních otázkách s jeho kolapsem.

Kolapsem, na kterém se nepodílejí a nenesou za něj odpovědnost jen jeho aktivní strůjci: prezident Zeman a premiér Babiš. Ale také současná vláda a její sněmovní hlasovací mašina z řad ČSSD, KSČM, SPD, a především hnutí ANO. Demokracii hájí lidé, jimž nevadí ani minulost, ani autokratické manýry a nejasný původ kapitálu jejich šéfa, z něhož financoval založení populistického a podnikatelsky řízeného politického subjektu ANO. Taková v uvozovkách demokracie se dříve či později stává potěmkiádou s politiky, kteří bojují za “demokracii“ tak, jako se za normalizace bojovalo za “socialismus“.

Občanská společnost je z veřejného prostoru postupně vytlačována. Oligarchizace médií, autokratické porušování Ústavy, stejně jako autokratické zásahy do výkonu státní správy, včetně nerespektování jejího rozhodovacího rámce daného zákony to vše dnes v české politice představuje jevy, které vážně ohrožují demokracii. Vytěsňují
a vyprazdňují smysl svobodných demokratických voleb tím, že mezitím v průběhu posledních sedmi let nahradily svobodné podnikání oligarchizací hospodářské politiky, svobodné rozhodování autokracií. A úroveň svobody veřejného projevu, bohužel, nezřídka určuje arogance a hulvátství nejvyšších státních představitelů.

Psáno pro Facebook

PS: Nakonec jedna pozitivní zpráva. Poděkovali mi Piráti za mou kandidaturu do Rady České televize. Nejen to. Dali mi za Piráty své hlasy. Děkuji za to a cením si toho. O to víc, že některé politické kroky Pirátů hodnotím kriticky. Možná právě proto.