Bohoslužba k 75. výročí ukončení 2. světové války, Svatovítská katedrála 5. 5. 2020 https://www.forum24.cz/fraska-na-hradcanech

Děkuji za informaci redakci FORUM 24 a autorovi článku panU Šarapatkovi. Dokresluje smutné poměry, které panují v Česku. Hovořit o nedůstojnosti těch, kteří se na frašce ve Svatovítské katedrále podíleli, by bylo to nejmenší.

Pokračuje cílená likvidace demokracie v přímém přenosu. Trápím se tím stejně jako Vy a další sta tisíce lidí, kteří nevědí, jak tuhle pátou kolonu, nezřídka vlastizrádné moci, antievropanů, proputinovských nacionalistů, dnešních a bývalých komunistů, loutkové vlády a sněmovní divize poslanců a poslankyň Agrofertu alias nedemokratického Hnutí Ano odstavit od jejich antidemokratické činnosti.

Aktéři této frašky se pod vedením ústavního producenta, neustále se producírujícího provokatéra Miloše Zemana v roli ústavního činitele prezidenta republiky, propůjčili k dalšímu hanebnému zneužití nejen prostor Svatovítské katedrály, ale demokracie a obětí II. světové války. Opakovaně svádět všechno jen na demokracii, která není dokonalá, ani ideální, protože účinkující jiní být asi nemohou, je po třiceti letech od listopadu 89 zavádějící a alibistické. Stejně jako názor, cituji z diskuse na FB: „Jestliže na Staromáku hovoří v jednom šiku signatáři Anticharty se signatáři Charty, nedává valného smyslu se pozastavovat nad galerií "bývalých" ve sv. Vítu. Taková je současnost, která je logickým výsledkem našeho dřívějšího počínání a našich fatálních omylů, a současná morální kulturistika na ní jednak nemůže nic změnit, jednak působí co do veřejného mínění poněkud kontraproduktivně.. Ale to je jen můj pohled“. (JŠB)

Demokracie představuje celou škálu nejrůznějších názorů. Aby si ale tuto pluralitu zachovala, rozlišuje mezi těmi, co jsou za své názory politicky odpovědní a také těmi, co v dané situaci jen bezmocně přihlížejí, je-li tato pluralita oklešťována. Rozhodně jí ale nepomůže názorová nevytříbenost, nebo její nedokonalost jako argumenty, které mají obhájit to, co se prezentovalo ve Svatovítské katedrále jako bohoslužba u příležitostí 75. výročí konce druhé světové války.

Odvolávat se přitom na jiné shromáždění na Staroměstském náměstí, kde v jednom šiku údajně hovořili signatáři Anticharty a signatáři Charty 77, je do jisté míry pozitivní v tom, že se společně hledá cesta, východiska, která rozdělenou společnost stmelují. Nikoli však, aby paradoxně po více než 30 letech sloužila k obhajobě bohoslužby průhledně maskující ambice jedné hradní skupiny lidí, kteří jsou s morálkou a demokracií na štíru.

A pokud nějakou kulturistiku pěstují, je to kulturistika arogantnosti, přezíravosti, setrvávající na historizujících ideologických východiscích po roce 1945. Smutné skutečnosti studené války se všemi její důsledky a poválečným kontextem neberou vědomí. Představují pro ně jen zákopy, odkud podnikají útoky proti demokracii a poválečnému vývoji, jenž na jedné straně vedl k rozpadu Sovětského svazu a jeho sféry vlivu v satelitních zemích a na straně druhé vyústil v nesnadný a stále obtížný pokus o demokratické a prosperující společenství evropských zemí v Evropské unii.

O jednom takovém shromáždění, jehož se účastnili signatáři Anticharty a signatáři Charty 77, také vím. Stejně jako si tuto skutečnost uvědomovaly sta tisíce lidí již v listopadových dnech roku 1989. Byl jsem s nimi tehdy na Václavském náměstí pod balkonem Melantrichu. A nešlo o šik. Ono těch antichartistů bylo tehdy a zůstává i dnes stále více než signatářů Charty 77. Možná v tomto detailu je skryt a zatemněn obsah listopadu 89, protože tehdy znamenal novou cestu se všemi. Ale ne odpověď s kým ano, a s kým ne.

Čistka, ať už ideologická nebo jakákoli jiná, hrozila v mravně a duchovně poškozené společnosti, že místo spravedlivého potrestání se zvrhne v paušalizující pokračování a opakování komunistické tragédie, hon na čarodějnice. Je ovšem skutečností, že deklarativní odsouzení období let 1948 až 1989 jako období zločinného komunistického režimu de iure proběhlo. Ale bez důsledného určení vymezení viny, politické, společenské a individuální odpovědnosti s následným potrestáním viníků, které proto nemohlo proběhnout ze dne na den, a zůstalo de facto jen na papíře. A posloužilo, aby jeho ložiska se jako metastáza šířila v jiné, rovněž nemravné a bohužel, také zločinecké podobě a formě v rodící se demokracii jako její zásadní a po dlouhé roky prohlubující se oslabování až po dnešní kritické ohrožení.

Za tuto nedůslednost platíme dodnes všichni. Je třeba ji přičíst na vrub především tehdejší zákonodárné a výkonné moci. A nutno říci i na vrub velkého lidského kreditu Václava Havla, kterým disponoval, ale v této otázce ji nedokázal důsledně politicky prosadit, natož dovést do spravedlivé zákonné podoby. Ať už to bylo z nejrůznějších důvodů. Věcných, protože jako prezident neměl takové pravomoci. A možná i osobního podcenění této otázky, což myslím, nakonec po skončení jeho prezidentských mandátů Václav Havel sám sebekriticky konstatoval.

Ale to už je jiné téma, byť nepřímo související, které v daném příkladu odvádí pozornost od toho, co se skutečně stalo teď a děje se nyní bez nás. S pokusem aspoň o odpověď komu a čemu i tato svatovítská bohoslužba opakovaně posloužila a slouží.

Psáno pro facebook.