Stále žijící a inspirující vzpomínka na hrdinství skupiny osmi statečných z Rudého náměstí 25. 8. 2020 po 52 letech. Předneseno v Praze na Václavském náměstí 26. 8. 2020.

Dobrý podvečer a díky všem, kteří jste přišli. Bylo by velkou hanbou nepřipomenout si hrdinství osmi statečných, kteří 25. srpna 1968 vystoupili na Rudém náměstí, aby odsoudili řízenou invazi z Kremlu takzvaných spřátelených armád Varšavské smlouvy. A zároveň demonstrovali za naši svobodu utopenou v krvi pod pásy tanků a ponížení, kterému mu v dalších více než 20 dvaceti letech byla vystavena celá československá společnost.

Nepřijít a nevzpomenout by dnes znamenalo rezignovat na aktuální dění v Ruské Federaci a Bělorusku. V něm zejména. V těchto dnech se v Minsku a po celém Bělorusku každý den sbíhají a protínají zkoušené osudy drtivé většiny běloruské společnosti. Pokojnými demonstracemi převážně mladých lidí, tedy generace představující běloruskou budoucnost, se Bělorusko vzepřelo zfalšovaným výsledkům V posledních prezidentských volbách a brutálnímu násilí nasazených omonovských bezpečnostních složek. Tomu násilí, represím a autoritářsky nařizovaným a vnucovaným prezidentským dekretům,skrze které si diktátor Lukašenko přivlastnil a udržuje moc
od samého počátku jeho prezidentské vlády již 26 let.

Vládu diktátora Lukašenka provázely a provázejí záhadná zmizení jeho oponentů, stíhání a věznění opozice. A všech dalších, kteří se během jeho diktátorské vlády postavili proti neústavním krokům, s nimiž si prodlužoval možnost stát se již pošesté kandidátem v prezidentských volbách. A následně vítězem ve volbách na jejichž nedemokratičnost, zfalšování a manipulace upozorňovaly opakovaně v minulosti OBSE a Evropská unie.

I dnes jsme po zásahu omonovců a uvěznění tisíců demonstrantů svědky pohřešování několika desítek zmizelých. A v této souvislosti, bohužel, také obětí, mezi kterými rovněž figuruje demonstrant nalezený oběšený lese, kde údajně spáchal sebevraždu. Dva členové z opoziční koordinační rady byli odsouzeni a posazeni do vězení. Koordinační rada vznikla po vynuceném odchodu prezidentské kandidátky Tichanouské do sousední Litvy. Hrozil jí totiž stejný osud těch takzvaných záhadných a dodnes neobjasněných zmizení oponentů diktátora Lukašenka z doby jeho předchozích prezidentských mandátů. Rada, která požaduje nové volby za účasti pozorovatelů OBSE, se stala se mluvčím běloruské společnosti volající po odchodu diktátora Lukašenka.

Ruský výsměch demokracii a Západu

Putinův režim v této politické situaci, jak je pro něho typické, diktuje a vyhrožuje prostřednictvím ruského ministerstva zahraničních věcí před zavedením sankcí vůči Bělorusku. Mohlo by to prý ohrozit proces navazování dialogu mezi vládou a společností při zachování vzájemného respektu.

To je krutý a cynický výsměch ruské zahraniční politiky tomu, co se v Bělorusku děje 26 let, a co se stalo příčinou posledního vzmachu a odporu celé běloruské společnosti. O jakém respektu tu může být řeč, je-li na Lukašenkově straně provázen novými falzifikacemi, zastrašováním a bohužel, dalšími oběťmi. Rusko nejenže odmítá mezinárodní kontrolu voleb v Bělorusku, ale přejímá Lukašenkovu demagogii, že běloruská opozice je řízena ze Západu.

Podobu dialogu s diktátorským režimem Lukašenka si podle Ruska a Putinovy imperátorské ideologie mají vytvořit Bělorusové sami. Avšak okamžitě jedním dechem ruská strana neopomene zpochybňovat legitimitu opoziční Koordinační rady. Rusko varuje před nevměšováním do vnitřních záležitostí Běloruska, ačkoliv souběžně již nyní vyhrožuje Evropské unii. A zejména nerespektuje a pohrdá spontánně projevovanou pokojnou vůlí většiny běloruské společnosti, která Lukašenkovi řekla prostě a jasně: Уходи! (odejdi).

V této souvislosti nelze než podporovat prohlášení Evropské unie o neuznání výsledků prezidentských voleb v Bělorusku a její příslib, že hlavu samo se v uvozovkách zvoleného prezidenta diktátora Lukašenka nebude uznávat a doprovodí jeho neuznání konkrétními diplomatickými kroky ve vzájemných vztazích s Běloruskem. Evropský Parlament by neměl dopustit, aby se prezidenti a ministři zahraničních věcí členských zemí spokojili, respektive někteří z nich dokonce kryli za vyjádřením v tom smyslu, že o Bělorusku si  o své budoucnosti si musejí rozhodnout výhradně sami Bělorusové.

Více než 20 let nerovného boje běloruské opozice s diktaturou Lukašenka

Zde je totiž na místě připomenout dlouhou řadu stovek jmen běloruských politiků, aktivistů, disidentů a politických vězňů, kteří v tomto nerovném úsilí s diktátorem Lukašenkem, podporovaného později putinovským režimem byli právě těmi, kteří z rozhodování o osudu Běloruska byli postupně vylučováni a odstraňování. Ze stovek těchto občansky odvážných hrdinů jmenuji Zianona Paznika, který již 19. října 1988 založil Výbor Běloruské lidové fronty Stanislava Šuškevieče, který zastupoval Bělorusko v roce 1991 při podpisu vzniku Společenství nezávislých států, znamenající následně rozpad SSSR, Hienadže Karpienka, předáka Sjednocené občanské strany. Zmizelé politiky: Jurije Zacharenka, bývalého ministra vnitra, Viktara Hančara, předsedu Nejvyššího sovětu rozpuštěného diktátorem Lukašenkem, podnikatele Anatolie Krasouského, dokumentaristu a dokonce osobního kamerana Lukašenka Dmitrije Zavadského.,

Mezi tisícovkami odsouzených za diktátorského režimu Lukašenka figurovali ministr zemědělství Vasila Lavonaue, poslanec Andrej Klimov odsouzený na 4 roky, bývalý premiér Čihyr, organizátoři občanských protestů Mikola Statkievič, Pavel Sievirynic, Alexander Milinkevič, Lebeďko, básník Něklaev a další, kteří tvořili historii demokratického Běloruska a nebudou v ní zapomenuti. Historie umlčované a likvidované Lukašenkem za silné ekonomické a vojenské podpory Ruské federace Putinova režimu.

Tato jména mimo jiné připomínají nedůslednou politiku Evropské unie při dodržování sankcí, které záhy končívaly, včetně přehlížení diktátorského režimu Lukašenka, se kterým mnohé členské země EU po roce 2010 povýšily diplomatické vztahy na nejvyšší úroveň mimořádného a zplnomocněného velvyslance. Česká zahraniční politika se v tomto směru se nijak nelišila. Naopak s nástupem prezidenta Zemana demonstrovala v jeho osobě svou podporu ruské zahraniční politice, v čemž pokračuje dodnes. Posledním takovým činem je vládou schválené jmenování* dlouholetého diplomata, bývalého velvyslance v Rakousku, Německu a nynějšího ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta Rudolfa Jindráka jako zmocněnce pro konzultace s Ruskem. Shodli se na něm prezident Zeman, premiér Babiš, ministr zahraničních věcí Petříček a ministr vnitra Hamáček. Pan Jindrák, abych nekřivdil jeho odborným schopnostem, je svým způsobem nadále zajatcem, rukojmím své komunistické minulosti, jejíž způsoby ze samého konce osmdesátých let sám nazval odpornými. Čemuž nelze než věřit, jak jsme se mnozí z nás přesvědčili na vlastní kůži.

I kvůli této devótní, ponížené shodě, i kvůli ní, jak si myslím, jsme se tu sešli. Právě ona, tato rovněž falešná shoda činí z české zahraniční politiky vůči Rusku pohůnka, ruský nástroj, který ústy premiéra Babiše velkohubými slovy odsuzuje, co se děje v Bělorusku a na druhé straně tato politika není schopna a mocna obhájit ani příslušnou resortní úroveň, kterou se premiér a vláda snaží vůči běloruské společnosti vykoupit desetimilionovým odpustkem. Stokrát v této věci může česká zahraniční politika oficiálně odsuzovat Lukašenkovu diktaturu a její poslední řádění. V mých, a jak předpokládám v očích nás, kteří jsme se tu sešli, v očích, které nás sledují, ale i v očích statečných Bělorusů a mezinárodní veřejnosti se stává tato politika nevěrohodnou a zbabělou.

Historie osmi statečných pokračuje

V roce 2013 byl protest osmi statečných zopakován, aby nastavil zrcadlo ruské zahraniční politice. Proběhl sice pokojněji než v roce 1968, ale ruská policie při něm zadržela desítku lidí, kteří si na Rudé náměstí přišli připomenout sovětskou invazi do Česka a žádat také větší svobodu v současném Rusku. V roce 2018 se 25. srpna účastnilo této vzpomínkové akce 40 – 50 lidí, včetně Pavla Litvinova. Když se pokusili rozvinout plakát se stejným heslem jako v roce 1968, ruská policie zatkla 3 lidi. Mezi nimi vnučku Natalie Gorbaněvské, synovce Vadima Delone- Sergeje Šarova a politika Leonida Gozmana. Společně na Rudém náměstí požadovali svobodu pro tehdy vězněného ukrajinského aktivistu a režisére Oleha Sencova. A byli to z osmi statečných právě Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg, kteří u příležitosti prezidentem Zemanem posmrtně uděleného vyznamenání ruské disidentce Natalii Gorbaněvské vystoupili a odsoudili postoj Miloše Zemana k ukrajinské krizi a ruské anexi s tím, že odporuje ideálům N. Gorbaněvské, o které ve svém životě usilovala a byla za ně v SSSR nezákonně podrobena dlouholetému pobytu na psychiatrii.

A dalším důvodem, proč jsme se přišli nejen poklonit odvaze a hrdinství osmi statečných a památce, kteří již mezi námi nejsou, je, abychom vyzvali české europoslankyně a europoslance, aby stejně odvážně a nekompromisně požádali ostatní své kolegyně a kolegy, aby apelovali na své vlády a parlamenty, aby neuznali diktátora Lukašenka za legitimního prezidenta Běloruské republiky.

Psáno pro facebook.

Ps.: Děkuji všem, kteří přišli a nezapomněli: ruským přátelům Zuzaně Kovy a A. Litvinu, paním Věře Tupé, Havelkové, M. Krňanské a pánům Františku Laudatovi, Janu Brhlíkovi a panu Vaňkovi za jejich nezištnou pomoc a občanskou odpovědnost. Omlouvám se dalším, jejichž jména mi unikla.