(Nad posledním Prvním slovem Jana Rejžka 156
https://www.facebook.com/events/2730473973879640)



Tak jsem si konečně správně kliknul, octnul se na hlaváči, zastihl ještě mašinfíru Jana, jak špekuluje na peróně, kam nás odveze. Vlezl jsem pro jistotu do prvního vagonu, opatrně se podíval do prvního kupé, jestli tam nesedí domovnice Jílková. Neseděla, tak jsem se spokojeně usadil a začetl. Dobré.

Ale asi nemám takové štěstí a rozmach jako pan Jan, když kolem sebe vidí samé skvělé lidi. Ne, že bych o tom pochyboval. To mně se v osmé dekádě na rakovnické Šamotce jen tak nepodaří. Nedávno mi dokonce soused z vedlejšího vchodu dělnických domů, tehdy nazývaných "Sergejevky", a bývalý člen pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, slíbil, že má pro mě nachystanou pěknou várku patron.

No, dobře to dopadlo. Ty prázdné vztekle naházel sousedovi, který se mnou kamarádí a klepe na dveře už deváté dekády, přes drátěný plot do zahrady, kterým si ji rozdělili jako za starých věčných časů a nikdy jinak. A to přesto, že ve zmíněné stráži sloužili kdysi na rakovnických silnicích vedle sebe oba dva. Zahradu nemám a ani ji nepotřebuji. Na kraji Rakovníka ji mám všude kolem sebe, kam se jen podívám.

A tak se dívám, jak je ten náš svět covidový - veselý. Pravda, mezi námi voly, ani jiný nemůže být.