Proneseno na shromáždění občanů v Mělníku 3. 3. 2022.



Vážení spoluobčané, vážený pane starosto Mikeši a všichni další, kteří jsme se zde dnes sešli v tomto slunečním dni v Mělníku, abychom svou účastí vyjádřili podporu hrdinným obráncům Ukrajiny v jejich nerovném boji s ruským agresorem. Abychom odsoudili invazi ruské armády a a její vedení v čele s prezidentem a diktátorem Putinem. Synem zla, který se dodnes nedokázal vypořádat s rozpadem říše zla, za kterou v sedmdesátých letech minulého století považoval a označil Ronald Wilson Reagan, prezident Spojených států amerických tehdejší Sovětský svaz.

Když jsem se připravoval na toto vystoupení, hledal jsem a stále hledám slova, která nebyla ještě vyřčena, či znovu připomenuta. Nebo přesněji, otázky, které ve veřejném prostoru zaznívají podle mne nejnaléhavěji. Jako hlas ženy ze Slovenska: Dá se vůbec ještě vyhnout velké válce? Myšlena po druhé světové válce ona válka s atomovými bombami, dnes s raketami opatřenými jadernými hlavicemi.



Před Putinovým ultimátem

„Nemůžeme si koupit bezpečnost, osvobodit se od atomové hrozby tak velkou nemorálností, abychom řekli miliardě lidských bytostí, které jsou teď za železnou oponou v otroctví:
- Vzdejte se snů o svobodě, protože my jsme ochotni chránit vlastní kůži, uzavřít dohodu s těmi, kdo vás zotročují. - ¬Appeasement nenabízí volbu mezi mírem a válkou, ale jen mezi bojem a kapitulací. Budeme-li se dál přizpůsobovat, dál ustupovat a couvat, budeme nakonec čelit poslednímu požadavku - ultimátu."

Tato Reaganova slova byla vyřčená v projevu na podporu libertariánského konzervativce Barry Goldwatera v roce 1962. Ano, i dnes stojíme před Putinovým ultimátem a všanc dáváme osud přibližně více než 44 milióny Ukrajinek a Ukrajinců. Evropská Unie a další země západní Evropy v čele se Spojenými státy nabízejí nejistou naději aktuální jednoty v otázce ekonomických sankcí a mezinárodní izolaci Ruské Federace, která by měla vést k pádu Putina a jeho agresorského režimu. Vydrží tato jednota? Nebude přerušena výbuchy a netrpělivostí sociálně nespokojeného elektorátu, který je snadnou a lákavou obětí politiků takzvané totality spotřební ideologie, národovectví a izolacionismu, který se stará jen o sebe?

Jsme na začátku dalšího maratonu, na jehož počátku i pád Putina nebude znamenat, že jsme v cíli, ale že teprve po ukončení nerovné a tudíž vyhlazovací války začne znovu dlouhý proces o právu Ukrajinců na svobodné volby, v nichž bez přítomnosti okupantských vojsk a diktátorského protektorátu budou rozhodovat sami o sobě. A po celou tu dobu v sázce nebude nic jiného a menšího než osud naší planety, s nímž si tak šeredně a vyděračsky zahrává potomek říše zla diktátor Putin a jeho úzký kruh.

V této osudové otázce nemám za zlé Spojeným státům, že se rozhodly tak, jak se rozhodly. Vynucením si bezletové zóny nad Ukrajinou jak jinak než vojensky, nemohou USA vstoupit jako první do této války s Putinem, přestože nelze vyloučit, že ani před jadernou eskalací se prezident Putin nezastaví. Pro ruskou propagandu by to byl důvod, jak ospravedlnit v uvozovkách ruský rozpínavý nacionalismus před ruskou veřejností od rána do večera masírovanou lží a absurdními obviněními Ukrajiny a Západu. Na tuto zlověstnou variantu odpovídá Západ Putinovi jasně a nekompromisně, když jej vylučuje z civilizované společnosti a považuje jeho barbarskou vojenskou politiku proti civilnímu obyvatelstvu za válečný zločin. Izoluje Rusko ekonomicky a diplomaticky s výjimkou humanitární a nezbytné konzulární činnosti. A zároveň se připravuje neopakovat předcházející chybnou strategii, která reagovala téměř vždy až post bellum na ruské útočné a agresivní kroky vůči Čečensku, Gruzii, Krymu, Donbasu, Luhansku. Abychom této okupantské politice byli schopni a hodni čelit politiku se stejnou odvahou a důstojností, s jakou ukrajinští obránci bojují v tuto chvíli o svou a naši svobodu. To bychom měli mít stále na paměti v příštích dnech, měsících a letech, kdy naše všestranná podpora Ukrajiny a jejího práva rozhodovat o sobě by neměla polevovat, dokud Ukrajině nebude vrácena a zaručena její územní celistvost a suverenita.

A tato všestranná podpora Severoatlantické aliance a zemí Evropské unie a všech dalších civilizovaných zemí by měla urychleně a preventivně platit pro řadu zemí, které s Ruskou Federací sousedí na jeho západní hranici, včetně Běloruska, jehož armáda s diktátorem Lukašenkem poskytla své území a armádu k válečné součinnosti s ruskými okupanty. Považuji za nutné je zde vyjmenovat, protože již teď slyšíme od Putina výhrůžná upozornění na jejich adresu, týkající se především států, které nejsou členy NATO: Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko *(podrobněji viz příloha).

Nemělo by se v této souvislosti rovněž zapomenout na Gruzii, která by ráda vstoupila do Evropské unie v situaci, kdy jeho sousedy jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. A další blízké země, které jako Arménie, Kyrgyzstán, Kazachstán, Tádžikistán se v OSN zdržely hlasování o rezoluci odsuzující „Agresi vůči Ukrajině“, stejně jako Ázerbájdžán a Uzbekistán, které se hlasování neúčastnily. Gruzie je součástí oblasti Kavkazu. Na oficiálním území Gruzie leží dvě autonomní republiky Adžárie a Abcházie, kterou však gruzínská vláda nemá pod kontrolou, protože je de facto ovládána a vojensky obsazena Ruskem.

Poděkování občanské společnosti a ruským disidentům

Tady se sluší poděkovat za to obrovské vzepětí občanské solidarity a pomoci, které se dostává Ukrajině od lidí z Čech, Moravy a Slezska a od vlády premiéra Fialy. Téměř každý z nás podle vlastních možností a sil si uvědomuje, obrazně řečeno, že když ne nyní, a bohužel, již hodně minut po dvanácté, tak zítra nebo pozítří už by bylo pozdě.

Při této příležitosti nemohu nevzpomenout velké ruské disidenty Solženicyna, Šalamova a v neposlední řadě Vladimira Bukovského. Ten po desítky let nejen přesvědčoval, ale po rozpadu Sovětského svazu usvědčoval západní politiky z appeasementu a kolaborace se špičkami sovětské moci. A zároveň s pádem Sovětského svazu marně volal po Moskevském procesu, který by jako Norimberský soud po II. světové válce postavil po více než sedmdesáti letech zločiny Sovětského svazu, často masového rozsahu, a jejich ideové pachatele a vykonavatele před soud. Nestalo se a řízená a represivní sovětizace mnohonárodní sovětské společnosti, provázená zločiny, která způsobila její mravní rozklad, pokračovala a pokračuje.

Pod sovětskou věrchuškou a FSB

A konečně druhou otázkou, která zazněla ve veřejném prostoru, zdali k této válce mělo či nemělo vůbec dojít. Ano, nemělo. Ale to by nám nesmělo uniknout po celá ta desetiletí, že studená válka začala ještě během té druhé světové války na jejím konci v Jaltě a pokračovala po roce 1945 geopolitickým bojem o ruskou nesvobodnou vládu nad světem. Bojem, který propukal v zástupných místech na mnoha kontinentech, v Asii, Evropě, Latinské a Jižní Americe, v Africe, na Blízkém Východě, kde všude chtěl zvítězit válečnými konflikty, národně osvobozeneckými boji za sebeurčení komunismus pod sovětskou věrchuškou generálních tajemníků bývalého Sovětského svazu. Tento boj neskončil ani po jeho rozpadu a zbourání symbolické berlínské zdi, symbolu železné opony, za kterou jsme žili v Československu 45 let, a nabral v Rusku po pádu SSSR nové formy. Určující silou po pádu SSSR se místo sovětské komunistické věrchušky stal mocenským centrem KGB - Státní výbor bezpečnosti, respektive dnes FSB - Federální služba bezpečnosti, která "nabídla" obyvatelstvu Putinův autoritářský režim a světu dezinformační válku s jejími hybridními zbraněmi. Za jejich zrodem a působením dodnes stojí generál Gerasimov, jeden ze "zlotvůrců“ postmoderního světa, který se objevil mezi jmény úzkého kruhu lidí, spojovaných s touto poslední vyhlazovací ruskou invazí.

Aby k tomu vývoji nedošlo, museli bychom si také uvědomit dnešní podstatu zla, které stojí v Rusku na relativizaci hodnot a ideálů – mezi nimi i těch anticko-křesťanských – a připouštějí dnes jedinou pravdu. Putinovu barbarskou pravdu.

Barbarská pravdu Putina všemi násilnými, nesvobodnými, propagandistickými a právně nelegitimní prostředky se staví v 21. století nad poznání a jeho několika tisíciletou evoluci a hloubku. Evoluci, která rozlišuje mnoho pravd a vnímá jejich filosofický, historický, náboženský, kulturní politický a další duchovní a společenský kontext. Přes všechnu rozporuplnost a chyby Západu, západní civilizace dosud respektuje tento sumarizující kontext, k němuž svět dospěl. A v jeho duchu odsuzuje ruské barbarství a jeho válečné zločiny, jejichž jsme dnes užaslými svědky v přímém přenosu, kterých se dopouští na Ukrajině.

Česká stopa na zápase o pravdu poznání

Svou historicky nesmazatelnou stopu a podíl na zápase o pravdu, která se stavěla proti lži, pokrytectví a násilí, je spojen s českou identitou, k níž se vážou počátky její státnosti. Její vznik a obrana pozdější svobody poznání jako takového jsou spojeny se jménem Jana Huse. V Husově odkazu z třináctého a čtrnáctého století se skrze obranu pravdy jako v zrcadle zračí lež, násilí, manipulace, jevy, kterými se na ní podepisovali tehdejší středověcí uzurpátoři a krutí tyrani církevní a světské moci.

Vzpomínám si, jak i Husovo pojetí pravdy, „haj pravdu boží, drž pravdu boží, braň pravdu boží až do smrti, neboť pravda boží tě vysvobodí“ bylo posunuto, zrelativizováno, znásilněno a popřeno i za našeho života tím, že z ní komunisté vymazali ono slovo boží. A že šlo ne o jakousi pravdu, ale komunistickou, jedinou pravdu, která pravdu zákona božího chtěla vymazat z povědomí lidí, včetně božího desatera, dodnes nedostižně shrnující obecná pravidla morálky, svědomí a mravního života lidské společnosti; a to přesto že i tato pravda „v jednoho Boha věřiti budeš“, prošla krvavými a vražednými staletími než, nebo aby nakonec dospěla v OSN k přijetí a uznání Všeobecné deklarace Charty lidských práv v letech 1945 a 1948.

Odkazu Jana Husa předcházela neméně významná zásluha svatého Václava, který podle historika Josefa Pekaře přispěl nejvíc k tomu, „že národ jeho vešel jako rovnocenný a plnoprávný člen do společnosti západních národů kulturních“. A to díky „Václavově horlivosti křesťanské a výzbroji duchovní, doplněné jeho obávanou sílou vojenskou, byl napříště ochráněn nebezpečí, že by v něm německý soused spatřoval vítanou kořist pro své panství, šířené pod záminkou boje za pravdu křesťanskou.“

Tyto dvě osobnosti církevní a světské moci se pak přímo i nepřímo provázejí českými a československými dějinami další veliká jména duchovních osobností a humanistů Jana Ámose Komenského, T. G. Masaryka, Milana Rastislava Štefánika, Jana Gebauera, Jana Patočky, Václava Černého, Ladislava Jehličky, Václava Havla. Pro nás jsou dnes stále také důležitá Gebauerova slova, varující před nebezpečím onoho mezidobí, které číhá mezi výkyvy obrovského vzepětí solidarity, „kdy jsme se dopracovali vysoké úrovně svobody, kdykoli se nám politicky a národně vedlo dobře, kdy zápal tohoto vzepětí ochaboval a mizel, a rostl opět, když zkáza byla na postupu nebo nastala doba útisku.“

A právě v tomto mezidobí se naplňovala zlověstná naděje těch, kteří skrytě, a jak vidíme dnes v případě Ruska, otevřenou válkou a jadernou hrozbou chtějí překreslit nebo takzvaně chránit dějiny a územní celistvost ne vlastního národa, ale naopak zlikvidovat dějiny a suverenitu sousedícího státu – Ukrajiny. A zítra dějiny Evropy a ostatních zemí světa, které se ruskému hordismu a jeho ideologii a propagandě, podstatě Putinova režimu nepodrobí.

Mimochodem Komenského zoufalá slova protestu po Bílé Hoře proti křivdě míru vestfálského, postihující emigranty, „Zapřisahám vás skrze rány Ježíše Krista, abyste nás pro Krista utrápených tak úplně neopouštěli“, že i tento protest byl namístě a patří navždy do dějin, stejně jako do nich vstoupila slova Volodymira Zelenského určená Evropskému parlamentu, která tam zazněla. Život zvítězí nad smrtí, světlo nad temnotou.


*Příloha

Finsko se v roce 1955 stalo členem Organizace spojených národů a přijalo oficiální politiku neutrality. Finsko-sovětská smlouva z roku 1948 dala Sovětskému svazu určitý vliv na finskou domácí politiku během studené války. Finsko se v roce 1969 připojilo k Organizaci pro hospodářskou spolupráci, v roce 1994 k Partnerství pro mír s NATO a v roce 1995 vstoupilo do Evropské unie, v roce 1997 do Euroatlantické rady partnerství a do Eurozóny na jejím počátku v roce 1999.)

Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004 a EU 1. května téhož roku. Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu přijal 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky.

Lotyšsko je členem Evropské unie, NATO, Rady Evropy či Schengenského prostoru. Vyvíjí velmi úzkou spolupráci s ostatními baltskými zeměmi a severskými státy, v organizacích regionální spolupráce jako jsou Rada států Baltského moře či Seversko-baltská osmička.

Litva je členem Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO), Rady Evropy a Schengenského prostoru zejména na platformě Seversko-baltské osmičky. Patří také do eurozóny, zákonnou měnou Litvy je tedy euro.

Polsko je členskou zemí Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové obchodní organizace (WTO) a Visegrádské skupiny.

Slovensko je členem OSN, NATO (od 29. března 2004), OBSE (od 1. 1. 1993), WTO, MMF, Světové banky, Rady Evropy (od 30. června 1993), EU (od 1. května 2004).

Rumunsko je od roku 2004 členem Severoatlantické aliance, od roku 2007 Evropské unie.

Bulharsko vstoupilo v roce 2004 do NATO a 1. 1.2007 do EU.