Přemítání o posledních volbách (2023)



Přemítání o posledních volbách

Přemýšlím-li o prezidentské volbě a jejím komunistickém dilematu, ptám se, co jsem osobně udělal proto, aby k takové volbě vůbec nemohlo, respektive nemuselo dojít.
A zdali o to, oč jsem se snažil po listopadu 1989, bylo dostatečné. A odpověď. Nejen že nebylo dostatečné, ale bylo také hodně naivní.

Jak kdysi řekl Václav Klaus, sám také již tehdy s máslem na hlavě, o jednom českém premiérovi, že duní prázdnotou. Pamatuji si ale také na Václava Havla. Osobně mně vytkl v roce 1985 černobílý stereotyp myšlení při jedné pravidelné sešlosti u Bártů, kam přijel krátce po svém propuštění z vězení k chartistovi Zdeňku Bártovi v diskusi nad jeho esejem Moc bezmocných,

V roce 1988 se mi po mém návratu z vězení dokonce omluvil, že se tehdy na faře u Bárty mýlil. A zase jsem mu oponoval. Řekl jsem mu, že měl tehdy pravdu. Vězení při vší sebeúctě nemusí znamenat, že se člověk vymaní z černobílého přístupu, který panoval a převládal v Československu po celá desetiletí. A ovlivňoval možnosti nás všech tím spíše, že u některých z nás jako například u mě byl tento černobílý schematismus navíc zakořeněn v rodině. Kovaně.

Myslím, že po listopadu 1989 přišlo jisté uspokojení a ztráta osobní odpovědnosti za to, co jsme viděli často bezprostředně kolem sebe. Nebo dokonce si to nechtěli připustit a veškerou odpovědnost, případně i vinu přenášeli na ty nahoře, které jsme zvolili ve svobodných volbách v červnu 1990 a 1992. S vědomím, že nejsou přece jako oni. A přehlédli přitom, že demokracie nejsou jen svobodné volby, ale její neméně důležitou částí je otevřená občanská společnost (ne jen otevřená ekonomika), kterou v procese zakotvení demokracie nemohou logicky zastupovat výhradně a jen politické strany. Aby tak nemohlo dojít k porušení rovnováhy
a prohlubování nerovnováhy mezi morálkou a existencí, představovanou osobní prací, individuálními výsledky každého z nás. Přemýšlím, kolikrát jsem tuto rovnováhu porušil, mávl nad ní rukou, já nic, já muzikant.

Pro pana prezidenta Petra Pavla hovoří podle mne především nezanedbatelný fakt a zároveň velká občanská a nyní politická odpovědnost, že byl zvolen jako občanský kandidát. Přesněji jako kandidát občanské společnosti. Tedy lidí, co vedle své profese, ale i v rámci ní, chtějí být také občany. Jimi se nestávají pouze tím, že zvolili občanského kandidáta. Ale že s ním tam dole v příkopu, o kterém byla hned po jeho zvolení první slova, a který rozděluje českou společnost, nezavřeme oči nad tím, co považujeme za nešvar, podvod nebo dokonce zločin, a opakovaně se nevydáme typickou českou zlatou střední cestičkou, na které před sebou budeme valit jen tu svou kuličku.

Je to pochopitelně ryze individuální, často intimní záležitost zamyslet se v tomto duchu nad sebou. Nad touto duševní hygienou, na kterou jsem také zapomínal a jeden čas vůbec nevěděl, že jako taková existuje. A že je stejně důležitá, ne-li důležitější, než ona každodenní vžitá fyzická očista. Zejména octneme-li se osobně v ohrožení, ať už své kariéry nebo za hranou své profesní cti.

A proč a o čem to vlastně mluvím, nebo blábolím, jak by řekli ti, co mně nerozumějí, nebo nechtějí rozumět. No, přece o příkopech, které chceme mezi sebou zasypávat s prezidentem Petrem Pavlem společně, jak zdůraznil ve své první řeči. Ne si jen posypat hlavu popelem a zavolat popeláře a nadávat, že ještě nepřijeli uklidit ten svinčík, který tu ještě po nás a mezi sebou máme, a naoko, tak trochu vyčuraně, se divit, odkud že se vzal. Zkušenost s některými popeláři už přece máme. Na jedné i druhé straně příkopu.

Tyto volby ukázaly, že jsme zvolili naději, nebo přesněji, že ji přinesly v osobě generála Petra Pavla. Naději, na kterou je má teologická průprava stále ještě nedostatečná. Nešť. Přesto všechno to ale nyní neznamená, že příště už to nemusí být a nebude horší. A že nás ten politický marasmus nakonec nezasype.