Dlouho a vlastně neustále přemýšlím o tom, jaké nároky klást v justičním systému na každého ať již se jedná o řadového zástupce či představitele, funkcionáře, nebo dokonce soudce Ústavního soudu.





Shodou okolností měl jsem před listopadem 1989 štěstí, že jsem se ve svém životě setkal s několika absolventy práva, z nichž dva se stali soudci Ústavního soudu. Jeden z nich byl pan soudce Josef Baxa z krajského soudu v Plzni, který nás spolu v roce 1985 zprostil obžaloby za výtržnictví za divadelní pásmo, koláž na hudební motivy a texty Pepíkovy garáže Franka Zappy. Druhým takovým životním setkáním se soudem bylo s panem advokátem Davidem Uhlířem, který mě obhajoval v roce 1986 u Městského soudu v Praze, v němž jsem byl odsouzen za podvracení republiky na dva roky předsedkyní soudu paní JUDr. Hanou Fučíkovou.

Po listopadu 1989 jsem se s těmito lidmi setkal přímo i nepřímo tak trochu v obrácené pozici, kdy jsem byl požádán, abych se vyjádřil k jejich případné další profesní dráze. Tak tomu bylo nejdříve u paní soudkyně Fučíkové, kde za její pokračování u soudu mě prosil slovutný
a mnou vysoce ceněný Jan Dus. V mé tehdejší soudní kauze sehrál významnou roli, za kterou strávil rok ve vazbě.

Za soudkyni paní Hanu Fučíkovou jsem se ale nepřimluvil. Ne, pro to, že bych paní Fučíkovou lidsky nedokázal pochopit. Tím spíše, že při uzavírání spisů mě určený vyšetřovatel Státní bezpečnosti, tehdy kapitán Bežuch informoval o výši trestu, k němuž budu nepodmíněně odsouzen. Byly to skutečně dva roky, potvrzené nakonec další daleko nechvalně pověstnou soudkyní Dojčarovou z Nejvyššího soudu. Kapitán Bežuch mi načrtl i mou další budoucnost, kterou ocenil na další tři až čtyři roky vězení, která se po mém propuštění v dubnu 1988 znovu otevřela u Státní bezpečnosti v srpnu 1989. Paní soudkyně stejně jako její kolegyně Dojčárová soudily jako dobře promazaná kolečka komunistické justiční mašinérie.

Mezi největší lapsusy, na něž tehdy v roce 1986 upozornil soud advokát, pan David Uhlíř, který mě obhajoval, patřilo, že nebyl prokázán skutek, jehož jsem se měl dopustit napsáním dopisu hlavě státu Gustavu Husákovi. A také nepřátelským postojem vůči socialistickému zřízení uvedením oné koláže ze Zappovy skladby Pepíkovy garáže, kvůli níž jsme byli obžalováni s Vladimírem Líbalem, ale rok předtím soudcem Josefem Baxou zproštěni obžaloby. V procesu jako jeden z dalších důkazů figurovala, a na soudě byla přečtena s vyloučením veřejnosti sbírka mých krátkých řádků ,,Veřejné úrazy“. Ta byla tehdy v Holandsku oceněna literární cenou Erasma Rotterdamského, kterou obdrželi také Václav Havel a Petr Cibulka.

Proces byl od začátku do konce inscenovaný a v jeho pozadí stál Vasil Bilak, kterému jsem skutečně napsal otevřený dopis, vysílaný ve Svobodné Evropě nebo na Hlasu Ameriky. Šlo v podstatě o zabití dvou much jedním případem. Tedy mušky Chromého a prezidentské velko-masařky Gustáva Husáka, kterou chtěl Vasil Bilak rafinovaně “hájit“ tím, že ukáže na mém případě, jak liknavý je obecně Husákův ideologický postoj proti opozici a chátře signatářů Charty77 zejména.

I zde jsem byl po listopadu 1989 požádán Honzou Dusem, abych se případně vyjádřil k jeho jmenování ústavním soudcem v roce 2014. S panem Uhlířem jsem se sešel a vyříkali jsme si věci, které se mi nelíbily z mého pohledu na jeho činnost po dobu mé vazby. Nutno říci, že jsem jak v roce 1986, tak trochu i v roce 2014 pro strom neviděl, či spíše neprohlédl onen hluboký les, v němž se stále skrývaly spravedlnost a možnosti české justice. U pana obhájce jsem oceňoval jeho smysl pro humor, když mi při prvním setkání ve vazbě v Ruzyni sdělil, že na tom nejsem tak zle, že básníku Francois Villonovi hrozila za jeho básně smrt. Co mi ale později vadilo, že mne pan obhájce nechal tak trochu ve štychu a napospas kapitánu Bežuchovi při uzavírání spisů, které po dvou či třech hodinách rezolutně ukončil tím, že mě oznámil kolik let mi přišije soud.

A to jsem ještě netušil, že pan obhájce, který přišel z advokátní kanceláře od pana Motejla, byl členem KSČ, a že tedy asi také neměl příliš na vybranou. Ještě dlouho potom v roce 2014 jsem o jeho členství v KSČ neměl tušení a v podstatě nevím dodnes, kdy vstoupil do KSČ. V jeho profesní biografii se pouze uvádí, že byl členem KSČ do roku 1989. Na mé vnitřní rozhodnutí v roce 2014 by to však vliv nemělo, protože stejně spravedlivý a důsledný bych musel být i k ostatním soudcům, členům senátu a dalším justičním funkcionářům. A že jich bylo, kteří
v této kauze figurovali.

Pan advokát David Uhlíř se v dané situaci zhostil své role, jak to asi jen bylo možné. Cením si ho právě pro jeho sebereflexi, k níž se přihlásil slovy skoro jako můj kolega, byť z jiného oboru. „Teprve na stará kolena jsem zjistil, že jsem celý život psal ústavní stížnosti špatně. Ústavní stížnost totiž není svou podstatou žádný procesní prostředek, řádný ani mimořádný, ale literární útvar svého druhu.“

Přiznám se, že se mě v souvislosti s posledním jmenováním soudkyň a soudce Ústavního soudu Roberta Fremra zmocnily pochyby nad stavem české justice. Všiml jsem si, že stejně jako po listopadu 1989 se pozornost soustředila převážně na obhajobu soudců a jejich práce po listopadu 1989. Zatímco ti, co byli za totality odsouzeni a jsou často i jejími dosud žijícími svědky, se v mnohých případech museli soudit o svá práva, a někteří se o ně soudí dodnes, natož aby se jich někdo ptal na jejich názor. Jejich případy stejně jako ten můj nebo společný s Vladimírem Líbalem nebyly jen o nás, kteří jsme byli rehabilitováni.

Když se po letech dívám na svůj případ a případy ostatních politických vězňů, jeví se mi dosud, že se jimi po odborné a personální stránce hlouběji nezabývali právníci, historici, případně další odborníci. Jsou tu naše svědectví, je tu Ústav pro studium totalitních režimů, ale politicky tato minulost, která nás stále dohání, zůstává stále Pandořinou skřínkou. Těží z ní političtí populisté, vyřádí se na něm bulvár a často i neinformovaně a zjednodušeně reagující sociální sítě.

Těmito několika poznámkami jsem vlastně chtěl uvést poslední rozhovor deníku N s Josefem Baxou, předsedou Ústavního soudu. Josef Baxa se v něm podle mne fundovaně dotýká polistopadové justice a integrity těch, kteří ji představují. A to nejen po odborné, ale i oné etické stránce, bez níž je odborná vybavenost a schopnost soudců jen jednookou spravedlností. Vzhledem k rozsáhlosti rozhovoru uvádím odkaz na něj a citaci některých zásadních myšlenek.
https://denikn.cz/.../kauza-fremr-dopadla-tak-jak.../...

O strážcich ústavnosti. Vnitřní duskuze v justici v podstatě neproběhla.

,,Především je škoda, že historici „čekali“ na zadání od prezidenta, aby popsali poměry
v předlistopadové justici. A nemyslím teď padesátá léta, ale normalizaci. Kdyby se s tím začalo v devadesátkách, kdy všichni aktéři byli takříkajíc k dispozici, bylo v živé paměti, co kdo dělal, jak to dělal, proč to dělal, bylo by to asi cennější a důkladnější. Teď budeme omezeni na studium archivních dokumentů, starých spisů, rozsudků, vyprávění lidí, kteří ještě žijí. Ještě to sice není justiční archeologie, ale bude to mít asi nižší vypovídací hodnotu a objektivitu."

Proč se s tím nezačalo dřív?

,,Je to samozřejmě širší společenská otázka: proč společnost nebyla ochotná podívat se do zrcadla a říct, že takoví jsme byli. I v předlistopadové justici se něco říkalo na schůzích a poradách, a něco jsme si říkali mezi sebou. Jedno z mých prvotních zklamání, které následovalo po étosu začátku devadesátých let –⁠, že i justice, která byla brána jako součást pilířů předešlého režimu, se na sebe podívá sebekriticky. Většina soudců o to aktivně nestála, spíš šlo o kolektivní obranu: ,Nechte nás být, soudili jsme podle zákona a nebyli jsme o nic horší než jiné složky společnosti. Až na některé jednotlivce jsme neudělali nic tak zavrženíhodného, abychom nemohli být součástí nové společnosti.´

A poctivě, upřímně vysvětlit, proč jsme chodili k volbám, proč jsme se chovali konformně ⁠ s výjimkou hrstky disidentů a s výjimkou těch, kteří tady nechtěli být a z této země odešli. Vnitřní diskuze v justici v podstatě neproběhla a neproběhla ani v situaci, když k tomu měla příležitost, protože se velmi proměnila. Ani noví soudci ale nepřišli s tím, že by se starších kolegů ptali: „Co jste tady dělali? Proč jste to dělali?“ Natožpak aby ta debata byla veřejná a v širším kontextu. Teď nás to dohání."

Chce justice, aby se někdo v její minulosti ,,hrabal, bádal“?

"Na začátku devadesátých let přece byly politické i právní mechanismy, které měl v rukou někdo jiný. Ty podle mého názoru nebyly dostatečně využity. A to si myslím, že u soudců bylo prověřování ještě důkladnější než u tehdejších prokurátorů. Všichni se soustředili spíše na ekonomickou transformaci a víme, že i právo, právní řád, instituce, procedury, to všechno kulhalo.

Myslím, že nominační proces má být z hlediska obsahu otázek od kohokoliv, nejen od senátorů, ale i médií, skoro bez limitů. Veřejná debata o tom musí probíhat, ti lidé mají být opravdu důkladně vybráni, nemají to být nepopsané listy. Má se o nich vědět opravdu skoro všechno.

Chceme takového člověka na Ústavním soudu nebo nechceme? Chceme tam člověka, který má třeba za sebou i nějaké chyby, omyly a selhání? A podívejme se, jak na to reagoval. Odpracoval si to, neodpracoval si to? Poučil se z toho? Je k tomu citlivější než někdo, kdo v životě žádnou zkouškou neprošel, a tím pádem sice nemá žádný vroubek, ale nevíme, jak by se zachoval, kdyby přišla zátěžová situace?

Moje otřepaná věta zní, že soudci mají být vybíráni, že se nemají ucházet o funkce, a že dokonce ani nemají vědět o tom, že jsou vybíráni. Protože pak se začnou stylizovat. Všichni děláme v životě chyby a poučujeme se z nich – chyby se nemají opakovat. Je těžké to zkoumat, pozorovat, není to exaktní, není to matematika, ale rezignovat na to nelze.

I v předešlém režimu měl soudce vždycky prostor chovat se slušně

Soudce nemůže být anarchista, je součástí systému, řádu, takže nemůže říct, že ho nějaký zákon nezajímá. Ani v obyčejných věcech, lidských, civilních případech.

Myslím si, že Petr Pavel nemá své osobní preference; ani politické, ani nějaké stranické. Pro to svědčí i to, že část výběru svěřil někomu vedle sebe. Upřímně řekl, že se v tom prostředí úplně nevyzná a že se musí zorientovat. Oslovil instituce, sestavil panel. Tady vidím poctivou snahu.
Základem je –⁠ a i to je otázka integrity kandidátů –⁠, jestli některé věci spíš zamlčí, nebo zlehčí, či jestli s tím půjdou poctivě ven a řeknou: „Podívejte se, mám za sebou toto, může to být problém, zvažte to.“

Pokud nedostane kandidát před ústavním panelem otázku na možnou problematickou část své minulosti, má o ní mluvit ze své iniciativy

Myslím si, že ano. Že dotyčný nemá čekat na to, co na něj mají, co na něho našli a jak se tomu ubránit.

Strážci ústavnosti

Na některé otázky mají zákonodárci hledat odpovědi sami. Věci, které ústavní většinou odhlasují, budou součástí ústavy a nic s tím neuděláme. Leda že by se to týkalo základů demokratického právního státu.

My, kteří nominacemi procházíme, musíme být připraveni i na otázky úplně nevhodné a nepatřičné. Jsme strážci ústavnosti, ale i na ty strážce může někdy někdo útočit, takže musíme být schopni se ubránit. Nesmíme ale spoléhat na to, že se sami ubráníme. Když bude někdo nečestně útočit na Ústavní soud, společnost by ho měla bránit kvůli sobě samotné, aby tady byl takový orgán, který chrání základní právo a jednotlivce vůči veřejné moci pro úplně každého.

ilustrace pinterest.com