V letošním roce nevycházím z údivu, jak si opakovaně děláme problémy vlastní silou a stále méně chápu k čemu nám je to dobré?
V návalu „výročních“ oslav a komentářů by nemělo zaniknout co že to vlastně slavíme? Z mého hlediska byl rok 1989 návratem tehdejšího Československa na mapu Evropy. Před tím jsme jako stát existovali jen v rámci komunistického bloku, jehož hlavní tváří býval Stalin, Chruščov, Brežněv, a později Gorbačov.
Při nedávném semináři o českém předsednictví Radě EU se hodně debatovalo o dostupnosti informací o předsednictví v českých médiích. Padlo dost povzdechů nad tím, jak česká média nestíhala, nedostala se do hloubky, jak editoři propouštěli jen zprávy relevantní pro domácí dění, a jak zejména mladší novináři neměli důkladnější znalostní a informační přípravu.