Obtížně se vpravujeme do situace země, která není příliš úspěšná na mezinárodním poli. Z dříve populárního miláčka a „sametu“ se stáváme fackovacím panákem, kterému se dostává stále jednoznačnějšího zacházení i hodnocení.

Ne že by k tomu nebyly důvody, ale my to jaksi doma vnímáme jinak:
Od nezvládnutého a doma zpackaného radaru i zvaní ruských generálů do Prahy, přes kiksy během předsednictví EU, prezidentovu ostudu v Evropském parlamentu, skrze neuvěřitelné sundání vlády z čela Evropy domácí opozicí, cestu předsedy parlamentu do Palestiny a jednání s Hamasem, až po nynější hysterii okolo kanadských víz, vše má společného jmenovatele v našem pocitu, že si cokoli můžeme dovolit, vše nám projde a stačí mít silný názor a trvat si na něm. Zpravidla těch názorů máme dokonce více než jeden a trváme si na všech, aniž bychom se příliš starali, co tomu řekne protistrana.

U radaru se koalice neptala opozice, ačkoli sama na ratifikaci neměla, u sestřelu vlády se opozice nestarala o dobré jméno země ani zájem občanů EU, při projevu v EP se prezident cílevědomě snažil co nejvíce lidí naštvat, aniž se ptal co to udělá s naším jménem, někdo jiný si může dojednávat českou zahraniční politiku soukromě s Putinem, jiný ústavní činitel pořádá utajené schůzky s naftovými emisary Kremlu, bez vědomí kohokoli jiného, další pak organizuje dopisy, že si v regionu Rusové obnovují nadvládu hospodářskými nástroji.

Není těžké najít společný jmenovatel tohoto stavu věcí: je to nerespektování fakt, prosazování vlastních úzkých zájmů, osobních či stranických, na úkor zájmů země, a v tomto smyslu a v důsledcích takové jednání působí jako nekompetentní diletantismus.

Na historii kanadských víz je zajímavá snaha politiků obcházet těžiště problému, kterým je masivní migrace devastované a segregované etnické menšiny z České republiky do Kanady. Nikoli naopak!

Před pár lety, když kanadská vláda zvažovala odvolání víz, „neslyšeli“ její vysocí úředníci na obědě v Praze na jakékoli doporučení, aby se premiéra Topolánka dotázali na program integrace Romů v Čechách a závazky v tomto smyslu. A vím jednoznačně, že na riziko neřešeného problému a možnost obnovení migrace byli Kanaďané opakovaně upozorněni, včetně informací o zhoršování situace v ghettech a neúspěšnosti topolánkova kabinetu v řešení tohoto problému. Kanadská vláda tedy věděla, že situace se nezlepšila, ale přesto víza odvolala. Možná věřila, že se česká vláda pohne a začne něco prakticky dělat. To se ovšem spletla.

Nynější uvalení víz na naše občany nevzniklo ze dne na den. Již loňská čísla byla alarmující a každý kdo je znal musel vědět, že buď dojde k nějaké změně, nebo víza budou. Tato situace byla anticipovatelná a zjistitelná z čísel od loňského léta. A netuším, co všechno Kanaďanům naslibovala ministrině Stehlíková při své návštěvě. A naopak, jak situaci posuzovali vysocí kanadští představitelé u nás, nebo co si myslel tehdejší ministr zahraničí nebo vicepremiér. Nejspíše si mysleli, že nám to jako předsednické zemi EU projde a Kanada si zavedení víz nedovolí.

Následovala zevrubná česká analýza mechanismu organizování migrace Romů ze strany několika lidí a nevládních organizací v Kanadě, z které se ukázalo, že skutečně jde o byznys na samotné hranici obchodování s lidmi, nad kterým zavírají oči nejen kanadské úřady, ale který je zčásti financován platbami našich sociálních dávek kumulovaných v době nepřítomnosti českých občanů u nás. My sice samozřejmě nemáme evidenci o tom kdo odjíždí a kam, ale nemáme ani evidenci zda je odběratel dávek přítomen na území státu. A kanadskou stranu samozřejmě nezajímalo jak se kdo u nás živí, ale především jak jsou narušována jeho lidská práva.

V této situaci populisticky pobíhala starostka Řápková od jednoho média k druhému, veřejnoprávní nevyjímaje, a pasovala se do národní hrdinky tvrdé ruky na romské neplatiče, a to včetně poněkud obskurního slyšení v senátu s další rasisticky akcentovanou političkou ODS, senátorkou Janáčkovou … dokud nepřišel soudní verdikt, že konfiskace dávek jsou nezákonné, a studie neukázala, že podíl dlužníků z celku obyvatel gheta, které si paní starostka jaksi nechala ve svém městě narůst, je přinejmenším okrajový a zdaleka ne většinový. Opět akce pro média, fakta stranou, což je v našem prostředí ekvivalent slova „politika“.

A to již exponovanými českými městy duněl krok několika málo desítek chlapců a děvčat z Dělnické strany s podporou frustrovaných místních občanů, jejichž život v okolí ghet je drtivě obtížný a nepříjemný, od drobné kriminality až po nečinnost místní policie tváří v tvář organizovanému romskému zločinu, drogám a dalším věcem. Ale samozřejmě, prosazovat zákon v ghetech se nikomu nechce, ani státní, ani městské policii, natožpak samosprávám. Je to, z jejich hlediska, již dnes prostor s vlastní spravedlností i právem do kterého se raději nemíchají. A když na věc přijde důsledky vyřeší autobusy těžkooděnců za peníze daňových poplatníků. Oč méně budeme mít policajtů na obhlídce po ulicích a při ochraně pořádku a občanů, o to častěji budou mašírovat těžkooděnci. A paní starostka raději sedí v dozorčí radě Českých aerolinií namísto své kanceláře, z které by měla problém gheta a vyloučení řešit.

Nemáte pocit, že to všechno nějak souvisí a že jsme tak trochu za pitomce s kterými už asi Kanada nechce nic řešit, jakkoli je podstatná část problému i na její straně?

Neměli bychom si trochu zamést před vlastním prahem namísto halasného troubení do mezinárodního a evropského útoku. Víza jsou zavedena také proti Rumunsku a Bulharsku, zhruba ze stejných příčin. A dělali jsme si z toho hlavu z hlediska společné vízové politiky EU v době našeho předsednictví? Myslím že nedělali a myslím, že jsme takovému nastavení vízové politiky dobře rozuměli … no a teď to spadlo jaksi na nás, a tomu nerozumíme?

Nepochybuji, že můžeme dosáhnout změny kanadského azylového režimu skrze EU, ale to nám jaksi naše domácí problémy, dané především léta převažující neschopností a ignorancí politiků něco kvalifikovaně dělat, nevyřeší. A přitom je tak jednoduché mít silný názor a je tak těžké řešit něco, z čeho se popularita ani peníze nevydělají.

Ale jak daleko s tím dojdeme, dvacet let od doby, kdy jsme viděli pád neschopného a nekompetentního komunistického režimu, jehož exponenti nechtěli nic řešit ... a naši, tehdy politicky segregovaní, občané utíkali, světe div se, mimo jiné i do Kanady. A nejde o to, co si o tom po dvaceti letech myslím já, spíše mne zajímá, jak mne asi vidí kanadský úředník. Nejspíše jako pitomou ovci, kterou je třeba dát za závoru. Možná na tom něco je. Ale nepopírám, že se s tím nehodlám smířit.

Blog na základě komentáře pro ČRo 6