Od své prvé návštěvy před lety již do Americky nejezdím, do Ameriky se spíše vracím. Tentokrát jsem se vracel po třech letech. Bylo tedy na co se dívat a dovědět, a bylo co v mých názorech korigovat. Většina Američanů vám sice řekne, že Washington není Amerika, ale platí, že ve Washingtonu se Amerika schází a hledá co má společné, kam směřuje nebo bude směřovat.

Psát o Americe ve válce a o tom, jak je tahle válka v Americe vidět je lepší ihned, než se člověk vrátí do Evropy. Psát si poznámky na palubě jednoho z každodenních letů společnosti Lufthansa, téměř na den 63 let od kapitulace Německa, patří k paradoxům, které si možná uvědomí více Evropan než Američané, protože ti se více věnují tomu, čím se zabývají dnes. Minulost také ctí, ale minulostí se nechtějí nechat ovládat, v dobrém i špatném. V dobrém i špatném jsou prostě nepoučitelní, jakkoli tutéž chybu neudělají dvakrát, byť na to dnešní válka nevypadá.

Za tři roky se Amerika velmi změnila. Nejen v tom, že se Američané snaží být k sobě vlídnější, pozornější a komunikují i při zcela běžném setkání v obchodech nebo v restauracích. Amerika se nesmírně etnicky sžila, nejen viditelným etnickým mixem lidí, kteří pro vás pracují v hotelu, v úřadech, v restauracích, ale i lidí, které potkáte ve vládních federálních budovách, v muzeích, v uniformách nebo v oficiózních kostýmcích slečen a dam v asistentských postech. Smíšené páry, neuvěřitelně pestré třídy studentů ve Washingtonských muzeích, s poznámkovými bloky a energickou komunikací. Nejvíce ale, zdá se mi, narostlo sebevědomí a americká identita africkým Američanům, od vysokých úředníků až po „cool“ prodavače za kasou, který vás klidně pošle pro nový pár kalhot do regálu, protože ten, který máte v košíku náhodou nemá čárkový kód. Američtí černoši jsou dnes Američané s velkým A, s velkým sebevědomím a ambicemi, v drahých oblecích a kostýmech, na dobrých školách a v plném tempu ve službách státu, privátním firmám či nevládním organizacím. Samozřejmě asi ne všichni, ale dozajista mnozí a více než dříve.

Amerika je ve válce, od Afganistanu až po Irák. Tato válka trvá déle, než bojovali s Němci a Japonci. Z irácké války není nikdo nadšený, naopak. Nedůvěra stávající administrativě je rozsáhlá a hluboká, stejně jako více či méně zjevný kritický pohled na zpackanou iráckou operaci a nezvládnutou rekonstrukci. Přes všeobecné nepříznivé hodnocení ale vládne shoda, že je třeba neutíkat, že je třeba udělat maximum pro to, aby se situace v Iráku zlepšila a dostala na trasu stabilizace a rozvoje. Z pocitu zbytečných a velkých ztrát na životech neplyne ani rezignace ani snaha vyhnout se odpovědnosti, ale snaha nalézt řešení a řešit i další a nové problémy, nevyjímaje rozsáhlou korupci dnešní i minulé irácké vlády a administrativy. Vědí, že pochybili, ale nezbavují se odpovědnosti za důsledky chyb, hledají nápravu.

Američané rozhodně neberou na lehkou váhu pohrůžky prezidenta Ahmadinežáda vůči existenci Izraele. A pokud člověk slyší od náčelníka generálního štábu, že Američané se nehodlají smířit s nukleárním Iránem, pokud slyší od náměstka ministra financí, co vše dělá aby zablokoval jak financování terorismu iránským státem, tak snahy o nákup strategických technologií a materiálů, a pokud vnímá popis enormního diplomatického tlaku uvnitř OSN, pak je patrné, že Američané navzdory chybám a neúspěchům v Iráku, které draze platí, nerezignovali ani na zajištění svých spojenců, ale ani na hledání adekvátní reakce na nová rizika a hrozby.

Vůle řešit nezmizela, obnovila se chuť a vůle ke spolupráci s Evropou a připravenost vést o těchto otázkách s Evropany debatu. Samozřejmě to není a nebude snadný dialog, protože nemůžeme zůstat jen u toho, že nechceme například další vojenský konflikt. Potřebujeme dát na stůl věrohodnou alternativu, která vede s vysokou pravděpodobností k cíli a k žádoucím výsledkům.

Američané jsou dnes politicky ovládnuti a mediálně zahlceni kampaní k volbě nového prezidenta, americké televize prakticky nic jiného nezajímá. Nový prezident nebo prezidentka budou nesporně významnou a všeobecně vytouženou změnou. A budou také hledat v Evropě partnery ke spolupráci na řešení akutních problémů, od globálního oteplování, přes alternativní zdroje energií, potravinovou krizi a různé další jevy, nevyjímaje zmíněný problém Iránu. Máme k dispozici své návrhy řešení těchto problémů? Jsme v Evropě věcně i strategicky připraveni ke spolupráci?

Amerika je ve válce, ale Amerika samotná válkou viditelně tolik nežije. Věnuje jí potřebné zdroje, pozornost a extrémně přetížené jednotky a vojáky. Uvítání vracejících se US Marines v Georgetownu zcela zastaví provoz a lidé jim aplaudují a děkují. Přesto nikdo nezbavil Američany chuti vyrazit v pátek večer a v sobotu za zábavou a hýřivými nákupy mondénního oblečení a věcí do bytu, v naleštěných autech a kabrioletech z kterých řve muzika do širokého okolí. Tak jako před šedesáti pěti lety, Amerika ani v této válce neztratila chuť žít, bavit se, vydělávat a utrácet, studovat a debatovat, dělat dobrou muziku, filmy, vědu a nové technologie, vydávat dobré knihy, chodit do barů, tloustnout z hamburgerů a ničit krásné dívčí nohy každodenním běháním a dřením ve fitkách, z kterých vylézají holky i mladé ženy, které by průměrného Evropana uvláčely k smrti.

Ano, zdálo se mi, a možná se pletu, že Ameriku dnes tlačí dopředu energické ženy všech věkových skupin, včetně těch, které nechaly plavat komfortní důchod a zaučují se třeba na letišti nové práci pozemního personálu za šaltry check in & ticketing, třeba ve svých dobrých 65 plus letech.

Nemohl jsem přehlédnou ani štíhlou elegantní padesátnici, která na letišti vysazovala manžela v uniformě s frčkami důstojníka, s neodmyslitelným zeleným pytlem s nápisem US, který se vracel někam ke své jednotce za mořem. Samozřejmě měla na zadních dveřích svého GMC decentní stužku „Support our troops“. Vyložila věci, disciplinovaně naskočila do auta, zamávala a šlápla na plyn běžícího motoru. Všichni kdo mají dnes své blízké v uniformách v bojových operacích za mořem mají v očích trochu úzkosti a obav ze zpráv o ztrátách a padlých každý den ráno. A zdálo se mi, že i těch patriotických stužek na autech je vidět méně než před třemi lety.

O to víc mne mrzí, že právě tuhle stužku jsem zapomněl koupit, protože si ji přála moje dcera, neboť i ona zná některé z našich vojáků, kteří dnes bojují daleko od domova a potřebují - jak oni, tak jejich blízcí - cítit naši podporu a zájem. Je to drobnost, na autě moc místa nezabere, ale je to důležitá drobnost.

Budu své opomenutí napravovat. Kdyby se někdo chtěl připojit, dejte mi vědět.


5.5.2008