V posledních dnech několikrát, a naposledy u řezníka, jsem byl dotázán, zda se mi opravdu projev prezidenta Obamy líbil jak jsem tvrdil v České televizi. Dotázal jsem se řezníka proč se ptá a odpověď byla hned: mně se totiž líbil, ale já velké politice nerozumím, a jemu jsem rozuměl všechno, tak je mi to divné.

Platí tedy, že když Barack Obama promluví v Praze o globální bezpečnosti a protiraketové obraně, i na pozadí našich dějin, tak mu čeští občané rozumí, laiky nevyjímaje. Naproti tomu, když o téže věci promluví kterýkoli domácí politik, lidi se leda naštvou, čemuž jasně nasvědčuje stav veřejného mínění. Není to divné?

Nemám ve zvyku spekulovat, ale tentokrát to zkusím. V prvé řadě by mne zajímalo, zda nám americký prezident náhodou s tím veřejným míněním o protiraketové obraně trochu nezamával, ale nevím. Za druhé, zřejmě pouze laik a nikoli český politik je schopen dobře porozumět podmíněnému výroku o tom, že primární je odzbrojení a kontrola jaderného materiálu, ale pokud na to Irán nepřistoupí, protiraketový systém potřebujeme a postavíme. Pokud Irán na dohodu přistoupí a svůj nukleární program dá pod kontrolu, protiraketový systém nebude. Kdo alespoň trochu a diletantsky programoval jako já, ví že jde o tzv. „IFovou“ podmínku. Pokud nastane toto, uděláme toto, pokud nastane opak, uděláme něco jiného. Logické a jasné jak facka, řekli bychom.

Ne tak pro českou politiku, protože sotva pár hodin po projevu se již opět čeští politici pustili do hádání o to, zda Obama řekl, že radar bude, nebo řekl, že to odloží respektive radar nebude. Ifová podmínka nikde a tudíž sbohem zdravý rozume. Může takové diskusi někdo rozumět, natožpak důvěřovat? Myslím že těžko. Může za těchto okolností existovat jakási národní shoda na strategickém projektu a podmínkách jeho umístění u nás? No samozřejmě nemůže. Může řadový občan vstát a smlouvu ratifikovat či zamítnout? Nemůže, to musí politici. A může někdo za těchto okolností stát o umístění takto komplexního a citlivého mezinárodního projektu k nám, do českého politického diskurzu? No nemůže, pochopitelně.

Ukázka rozdílu mezi výroky amerického prezidenta a českou politickou logikou je ukázkou příčin toho, proč u nás projekt umístění radaru prakticky havaroval. Je to zásadní rozdíl mezi bezpečnostní analýzou či koncepcí, která říká, že primárně odstraňujeme hrozby a pokud se nedaří a rizika rostou, budujeme obranu, a situací, kdy doktrinálně prosazujeme jednostrannou logiku, a to buď „Radar chceme, protože ho chtějí Američané a nechtějí Rusové“, nebo naopak“Radar nechceme, protože ho chtějí Američané a nechtějí Rusové“. A v poslední době dokonce, protože se českou politickou logikou a deficitem bezpečnostního dialogu opravdu podařilo lidi odradit a zastrašit, převládl geniální výrok „lidi to nechtějí“, nebo jak pravil v neděli v televizi Jiří Dienstbier „nikdo to tady nechce“. A pravda je, že když můj řezník poslouchá Obamu, radar spíše chce, když se dívá na Dienstbiera se Zahradilem, radar asi spíše nechce. Ví, že je závislý zcela na politice a svůj postoj řídí podle toho, jak se politici chovají a mluví. Také zde platí IFová podmínka, že. A také jí rozumím: se současnými českými politiky se do rizikového projektu nechce nikomu.

Hlubším dopadem rozdílu mezi bezpečnostním dialogem, který v Praze nastolil Obama, a doktrinálním přetahováním, které provozují čeští politici v téže věci je, že bezpečnostní dialog stojí na předpokladu analýzy a zjišťování informací o skutečném vývoji rizika a chování jeho nositelů, zatímco mechanické oponování vyžaduje pouze shromažďování či opakování apriorních argumentů, byť by byly sebepitomější. A ideálním partnerem je pro takový „dialog“ hluchého se slepým ruská geopolitika. Bude-li donekonečna opakovat, že se radarem cítí ohrožena, bude radar nakonec opravdu protiruská hrozba, byť je to nesmysl.

Považuji za zásadní a hodné kritické sebereflexe české politiky to, že zatímco novým partnerem českého občana v bezpečnostním dialogu se asi stal Barack Obama, partnerem hádajících se českých politických stran je Medveděv nebo Putin. A uvidíme, zda se ruská politika změní, protože má šanci na spolupracující a dialogickou americkou administrativu a pokud Kreml včas nenaskočí, propadne na vedlejší kolej. Pak bychom za hlupáky zůstali sami.

A kde jsme nyní? Před více než dvěma lety, když se projekt radaru začal u nás debatovat, bylo pro umístění radaru asi 55% dospělých a uvážlivých občanů. Po několika letech intenzivní vnitropolitické a mediální bitvy z nich zbyla sotva polovina.

Psáno pro ČRo6 a blog aktuálne.cz