Klaus ve stopách Edvarda Beneše?
Jistě, v prvé řadě stojí ti, kteří Klause zvolili na druhé období prezidentem. Od ODS přes přeběhlíky, skrytě – skrze Bobošíkovou - asistující komunisty, až po KDU zmatenou a rozdělenou klausovým lichým předvolebním slibem majetkového odškodnění církví, který po volbách pomocí Tlustého sabotoval. A není pravda, že by tehdy Sobotka, Topolánek, Langer, Gandalovič, Vondra, ale i Zahradil nebo Bém, nebo také Juřenčáková či Kalousek nevěděli co činí a jak se Klaus bude chovat vzhledem k našim závazkům vůči EU, ratifikaci nevyjímaje. Totéž platí pro přeběhlé socialisty ovládané Zemanem a Šloufem. Mnozí z nich Klause volili s plným vědomím jeho extrémních protievropských a protizápadních postojů.
Účelové jednání, v kterém se ODS hodila i masivní výpomoc komunistů, nebralo ohled ani na zájmy země, ani na naše špatné historické zkušenosti s obdobným postupem, ale nakonec ani na zájmy samotné ODS, kterou Klaus podtrhnul následně také. Připoměňme si prezidentskou volbu a poštou rozesílané nábojnice, neprokázané přísliby úplatků, které zveřejnil senátor Novotný, vydírání agentů komunistických tajných služeb nebo poslaneckých kreatur, které byly vydíratelné, protože si přikrádaly kdekoli kam se dostaly. Morálnímu prostředí, které provázelo tehdejší volbu, odpovídá morální kvalita jejího výsledku. A není nezajímavé dnes vidět jak se mnozí z tehdejších aktérů raději nevyjadřují nebo dokonce označují kritiky současného destruktivního postupu Klause za radikály.
Klausův dnešní postup, jeho protievropská politika s proruským podkresem, snese srovnání s Benešovou chybnou izolacionistickou politikou, jejíž zničující důsledky jsou známé. Nicméně tato politika nepochybně navazuje a těží ze zásadních chyb, kterých se dospustila česká politická reprezentace v uplynulém volebním období, které patří k nejhorším od vzniku České republiky.
Za zásadně chybnou je třeba považovat evropskou politiku směřující k euroskeptickému pojetí předsednictví Radě EU pod symbolickou klausulí „Evropě to osladíme“. Dvojsmyslný slogan charakterizoval dvojsmyslnou politiku, která sice obsahovala krátkodobé úspěchy jako překonání „plynové krize“, avšak bez následného dlouhodobého řešení, ale rovněž obhajovala hloupé a diskreditační Klausovo vystoupení v Evropském parlamentu, které doma Topolánek, Vondra i Schwarzenberg provázeli podporou prezidentova práva na vlastní názor. Ale on dnes nedělá nic jiného než to, co dělal v Evropském Parlamentu v únoru letošního roku. Proč se tedy pánové dnes diví?
Obdobně chybná strategie, vyhovující Klausově proruské politice, provázela snahu zapojit ČR do amerického systému protiraketové obrany ovšem jako protiváhu našeho angažmá v EU. Opakované odmítnutí ministrem zahraničí, vicepremiérem i premiérem možnosti získat obrannému projektu podporu v EU, snaha polarizovat evropské a atlantické zájmy na domácí i regionální politické scéně izolovala naši pozici jak v rámci EU, tak zejména ve vztazích USA – Rusko, kde jsme nakonec zůstali zcela mimo hru. Silné selhání bylo patrné i v našem nedostatečném tlaku na spolupráci s Polskem při prosazení protiraketové obrany do rámce NATO, kde by celý projekt byl lépe politicky zajištěný, a to jak ve vztahu k evropským spojencům, tak ve vztahu k Rusku, nemluvě o domácím veřejném mínění. Neuspěli jsme ani v tomto.
Nekooperativnost, konfrontační a arogantní postup, latentní euroskepticismus vlády nakonec měly svůj podíl na zhavarování předsednictví pádem kabinetu vyvolaným ČSSD s podporou Klausových přeběhlíků z řad ODS a nepochopitelně Bursíkem vyloučených poslankyň Zelených. Ať již v tomto kroku byly či nebyly obsaženy skryté dohody s Hradem, jak naznačoval tehdejší premiér, byl tam rozhodně společný zájem opozice, zběhlých poslaneckých existencí a prezidenta, jemuž perspektiva destabilizace EU a slabého úřednického kabinetu vyhovovala právě vzhledem k neukončené ratifikaci Lisabonské smlouvy. Stranou nelze ponechat ani prezidentovy aktivity na podporu irského dobrodruha Declana Ganlye, který je podezřelý z využití ruských financí v kampani před prvním referendem v Irsku.
Neschopnost koalice domluvit se s opozicí na ochraně předsednictví, neschopnost opozice postupovat s vědomím odpovědnosti za důsledky destruktivních kroků, konfrontace, hloupost, vulgárnost a demoralizace prakticky zbankrotovaly českou parlamentní scénu do dnešní situace, kdy si prezident může dělat co chce bez ohledu na ústavu, parlament a zejména vládu. Jakkoli vláda premiéra Fišera není exekutivně špatná, nemá dostatečný mandát k tomu, aby Klause vykázala do jeho ústavních mezí a limitovaných kompetencí.
Jsme v ústavní krizi? Těžko říci, ale ti kdo jsou za dnešní stav odpovědní by měli urychleně hledat řešení, protože od prezidenta jej čekat nelze a EU naše problémy řešit nebude. Cesta Edvarda Beneše k jeho fatálním chybám byla rovněž dlážděna nekooperativností demokratických parlamentních stran, i pocitem jeho nadřazenosti. Václav Klaus sám nedokáže své destruktivní chování překonat protože nemá formát T.G. Masaryka nebo Václava Havla, tedy prezidentů, kteří zakládali naše československé demokratické poměry především na jejich mezinárodním přínosu, užitečnosti a uznání, v USA i v Evropě. Pokud jsme od 90. let posilovali evropskou bezpečnost, pomohli sjednotit Evropu rozšířením NATO a návazně i EU, byli jsme respektováni, v centru dění a konstruktivní součástí vzniku nových evropských poměrů. Dnes je naším dílem obstruování evropské spolupráce a integrace, a propadáme tudíž na periferii a do izolace. Tento fundamentální obrat v naší politice je rizikem pro naši geopolitickou pozici a bezpečnost.
Zdrojem revitalizace v současné situaci musí být nová odpovědnost politických stran a voličů. Těžko odhadnout jakou cenu bychom mohli zaplatit za vyvolání evropské krize. Jsme povinni takové situaci zabránit. ODS, ČSSD i KDU dnes dostávají účet za krátkozrakou vypočítavost ve spolupráci s Klausem. Je zde čas kdy by měly začít více myslet na prozápadní orientaci země i na její občany a převzít za své jednání a jeho výsledky větší odpovědnost.