Zintenzivňuje debata o roli základních škol v integraci romských žáků. Debata je projevem poptávky po zvýšení role základního školství ve zlepšení jejich vzdělanosti a vzdělanostních šancí. Školství významně spolurozhoduje o šancích romských dívek a chlapců na dobré zaměstnání, opuštění ghet a změnu jejich životní dráhy oproti rodičům. Mezigenerační změna je nejpravděpodobnější trasou integrace vyloučených romských rodin do české společnosti. Vzdělání dětí v ní hraje ústřední roli. Klíčem k rozumné debatě ovšem je respektování dat a poznatků, kterých dnes máme dost k dispozici.

Podle reprezentativní analýzy, kterou jsme zpracovali pro MŠMT (2008) dochází do běžných základních škol 72% romských žáků. Na školách pro děti s lehkou či těžší mozkovou poruchou je 28% ze všech romských dívek a chlapců. To sice výrazně převyšuje podíl této diagnózy v celkové populaci, ale na druhé straně to není oněch 70 nebo 80 procent, o kterých před tím spekulovali někteří romští aktivisté.

Přeřazení do speciálních škol je u nás cestou bez návratu. Do hlavního vzdělávacího proudu se žáci vrací jen zcela výjimečně. Alarmující je, že připouštíme, aby tyto školy dělaly mezi romskými rodiči „nábor“ prvňáků. Děti mohou bez důkladného testování nastupovat přímo do škol s výrazně lehčí výukou. Po jejich absolvování však mají výrazně nižší šance získat slušnou kvalifikaci. Existují legitimní pochybnosti o správnosti a dostatečné kontrole provedených diagnóz. Ověření diagnózy klinickým odborníkem a silné omezení náboru a přímého vstupu žáků do prvních tříd speciálních škol bude nezbytným krokem.

Ústředním problémem jsou dnes nerovnosti vzdělanostních šancí v běžných základních školách. Romské děti v současnosti více propadají a více odcházejí mimo běžné školy. Jejich šance dokončit základní školu ve stejné třídě, do které nastoupily, je oproti jejich vrstevníkům přibližně poloviční. Zbytek propadně či odejde do školy určené dětem s mentálním poškozením. Tento fakt souvisí s rychle rostoucí křivkou zameškaných hodin, zhoršujícími se známkami v profilových předmětech, s malou podporou rodičů a s klesajícími možnostmi škol s vysokým podílem romských žáků vyrovnávat jejich znevýhodnění. Podíl i riziko segregovaného školství roste. Přitom výsledky zřetelně ukazují lepší šance romských dětí ve třídách, kde jsou v menšině a při jejich vyšší koncentraci opak.

Při vysvětlování špatných výsledků romských žáků se nejvíce poukazuje na selhávající romskou rodinu, která děti nepodporuje v učení ani v docházce. Rodina má bezpochyby značný význam, ale pokud nedávný výzkum Světové banky (2007) konstatoval funkční negramotnost u zhruba 42% dospělých romských obyvatel vyloučených lokalit, pak je patrné, že základní školy skoro věrně přenáší a vtiskávají vzdělanostní strukturu dospělé romské populace do generace dětí. Z hlediska mezigenerační změny tedy školy dávají malou přidanou hodnotu v překonávání rodinného etnického a sociálního handicapu romských žáků. Podle hodnocení samotných učitelů najdeme asi pětinu romských žáků a žaček, kteří jsou nadprůměrní. Přesto se tyto děti téměř neobjeví na středních školách. Základní škola je nedokáže katapultovat ke střednímu vzdělání, a tyto schopné děti často končí často mimo pracovní trh jen se základním vzděláním. Není žádným tajemstvím, že česká základní škola ve vzdělanostních šancích dětí silně „potvrzuje“ jejich sociální a kulturní původ, a to zejména u neromských žáků. Umí dobře vzdělávat děti, které se učí doma, ale neumí si poradit s těmi, jejichž rodiče se přípravě svých dětí nevěnují. Z hlediska přestupu na střední školu jsou dopady této situace extrémně silné.

Statistiky pochopitelně zakrývají variabilitu situace škol i úsilí ředitelů a učitelů chybějící rodinné zázemí doplnit. Ovšem celková čísla a výsledky z hlediska mezigenerační změny mají daleko k tomu, co lze nazvat postupným obratem a řešením. Potřebujeme ve školství začít dělat cosi jinak. Například, umíme si představit zlepšení vzdělanostních a mobilních šancí u nadprůměrných romských žáků, zvýšení nízkého podílu romských dětí v mateřských školách, které příznivě ovlivňují další školní úspěšnost. Umíme si představit, že bude nastupovat méně dětí rovnou do speciálních škol, čímž se zlepší jejich šance na udržení v běžné škole. Potřebujeme zesílení tlaku na rodiny, které nepodporují docházku dětí do školy. Sami učitelé jistě přijdou na další způsoby jak zmenšit znevýhodnění z nemotivujícího a nespolupracujícího rodinného zázemí.

Je toho nepochybně mnoho, co lze dělat jinak, měnit a tlačit k lepším výsledkům, včetně účasti učitelů na modernizaci výuky. A o to jde. Česká základní škola není univerzálně tak zaostalá, aby byla nereformovatelná ve špatných integračních výsledcích. Bavme se o tom co dělat lze, nikoli o tom, že se nedá dělat nic, nebo dokonce, že je vše v pořádku. Neznalost, stejně jako příslovečné „to nejde“ nás nikam nedovedou, respektive dovedly nás tam, kde jsme dnes.

spoluautor Karel Čada
publikováno v Lidových novinách 15.3.2010
Podrobná analýza je na www.gac.cz