Vzpomínám na debatu na známé konferenci o ekonomických reformách v Kolodějích v roce 1990, kde šlo také o politický rozměr plánovaných reforem, o jejich přijatelnost a veřejnou podporu. Prezentoval jsem tehdy výsledky čerstvého sociologického výzkumu, který ukázal, že lidé reformy chtějí a očekávají je, jakkoli budou těžké. A skutečně jsme prošli extrémními šoky deregulace bez demonstrací, bezmála s aplausem. Domácnosti dokázaly vstřebat a utlumit inflační nárazy, které by vyhodily ze sedla i dnešní úřednický kabinet.

Zdrojem podpory tehdy byl nejen zájem veřejnosti na setřesení komunismu, zbavení se centralizované ekonomiky a otevření prostoru pro svéprávnost každého, ale i nepochybné morální oprávnění reforem jako očistných kroků a vysoká legitimita politiků, kteří je prosazovali a schvalovali v parlamentech. Navzdory tomu, že v prvých vládách byla přítomná KSČ, a to i personálně, šlo o důvěryhodné osobnosti zaštítěné Václavem Havlem. Mimo jiné i proto jsme potřebovali po několika měsících volby, aby nová garnitura měla pevný a parlamentní demokratický mandát k provedení systémových změn, od demontáže Varšavské smlouvy a vytlačení okupačních sil až po masivní restituce a privatizaci. Mandát voleb tuto roli splnil beze zbytku. A jakkoli privatizaci provázela spousta pitomostí, chyb a podezřelých machinací, zůstává přinejmenším zvládnutí liberalizace a inflačních šoků skvělou vizitkou občanské zralosti české společnosti na počátku transformace.

Na popsanou dávnou zkušenost jsem si vzpomněl, když jsem poslouchal drakonické návrhy reforem v programu TOP 09, jejichž dopady na utahování opasků na straně občanů a daňových poplatníků sice nejsou srovnatelné s počátkem 90. let, ale mají obdobnou agresivitu vůči českým domácnostem a jejich rozpočtům. Od podpory narození až po podporu při pohřbu, od platů státních zaměstnanců až po příspěvky politickým stranám, ve všem máme jít razantně dolů.

Ponechám stranou racionální otázky po tom, zda porodným nepodporujeme porodnost, kterou bychom potřebovali naopak zvýšit, zda příspěvkem politickým stranám přeci jen neomezujeme prostor jejich sponzorského korumpování a neomezujeme politickou konkurenci jen na ty, kdo z neznámých důvodů mají nadbytek movitých sponzorů i v době krize.

Mezi návrhy TOP je i několik rozumnějších než jen dva uvedené extrémně hloupé příklady. Nicméně klíčovou otázkou, srovnatelnou s počátky transformace, je, zda mají politici TOP dostatečnou legitimitu vyžadovat od občanů tyto tvrdé restrikce a utahování opasků?

Podíváme-li se kdo stál v houfu věrných za předsedou strany TOP nemůžeme si nevšimnout, že tam bylo hodně politiků, kteří seděli dlouhá léta ve sněmovně nebo v senátu a neudělali proti zadlužování nic, od rozpočtových výborů až po ty, kdo měli kontrolovat výdaje na obranu nebo v jiných resortech. Jsou to lidé, kteří aktivně pomáhali zvyšovat dluhy veřejných rozpočtů, nebo dokonce vytvořili rekordní deficit, jako místopředseda TOP Kalousek v roce 2009, kdy tak usilovně popíral krizi, že nastavil rozpočet na mohutný růst a udělal tak vědomě bezprecedentní výdajovou díru přes 200 mld. korun, byť do rozpočtu rozpustil desítky miliard rezerv. Právě po něm zůstal na Ministerstvu financí meritorně neobhajitelný a manipulovaný projekt obřího 110 mld. tendru na odstranění ekologických zátěží, jehož administrativní a právní obsah stále více připomíná inscenaci dalších, decentně řečeno, fiktivních výdajů ve výši asi 70 (!!) mld. korun. A ponechme v této chvíli minulost, bavíme se striktně o přítomnosti.

Budou příští volby opravdu takovým očistcem, že dokáží recyklovat a legitimizovat dřívější rozhazovače v dobré hospodáře? Odkud berou politici TOPu legitimitu k předkládání drakonických úsporných opatření? Aniž bychom utěsnili obrovské úniky peněz ze státních zdrojů a zakázek, jdeme programově oškubat občany? Bez toho, že bychom zkoumali původ majetku mafiánů a jejich politických pomahačů? Rozházeli jsme opravdu tolik, že si zase po letech potřebujeme sáhnout do úspor domácností řadových občanů?

Ano, s reformami musíme začít, ale pokud nezačneme napřed tlakem proti podvodům, tunelování, korupci a rozhazování, od ministerstva financí, přes zdravotnictví až po ministerstvo obrany, a pokud takové návrhy nebudou předkládat skutečně důvěryhodní politici, nedivil bych se, kdybychom skutečně skončili jako v Řecku, nejen hospodařením, ale i celkovým rozvratem vyvolaným tím, že k úsporám vyzývají právě ti, kdo nejvíce veřejnými prostředky mrhali a podváděli. Je pro mne otázkou, co a kdo všechno se dá u nás volbami recyklovat.