Projekt společné Evropy se otřásá v základech – a důvěra v českou ekonomiku s ním. Potvrzují to i v pátek zveřejněné výsledky šetření Českého statistického úřadu. Podle nich sice míra pesimismu klesá, přesto domácnosti a podniky našemu hospodářství věří méně než před rokem. Na první pohled tak není důvod jásat. O to překvapivější může být pohled druhý, detailnější.

Právě do hluboké analýzy se v kritické době ovládané povrchními hesly pustili výzkumníci amerických univerzit Harvard a MIT. Jejich cílem bylo zjistit, jak komplexní – a nebo flexibilní – jednotlivé ekonomiky světa jsou. Jinak řečeno, šlo o to zjistit, které ekonomiky podobně jako pavučina pod tlakem povolí, ale nepustí, a kterým hrozí, že se rozsypou.

Jejich závěr: Česko má zaděláno na úspěch. Naše ekonomika navzdory všeobecnému přesvědčení nestojí jen a pouze na několika silných, ale nepřizpůsobivých – a proto ve svém důsledku křehkých – pilířích. Naopak, podobá se husté síti s mnoha uzly, které mají možnost podle potřeby utáhnout a nebo povolit a tím reagovat na vnější podněty a tlaky.

V praxi to znamená, že je v Česku mnoho firem schopných přizpůsobit se změně poptávky, růstu konkurence a nebo třeba inovací poháněnému skoku tak, že nabídnou příbuzný a přesto odlišný výrobek. Například společnost Foma podle svého ředitele na kolaps trhu s postříbřeným foto papírem může odpovědět výrobou stříbrných vláken do ponožek.

Prostě, firmy mají dostatečné přenositelné znalosti na to, aby se tlaku zvenčí přizpůsobily. Navíc mají kolem sebe množství dalších firem, které jim třeba právě s přechodem od zastaralého papíru k sofistikovaným ponožkám pomohou. Alespoň teoreticky. V praxi totiž tento potenciál až příliš často brzdí nedůvěra a z ní pramenící neochota spolu komunikovat.

Co to znamená ukázal nedávný mezinárodní energetický tendr, do jehož finále se dostaly hned tři firmy z Česka. Kdyby spojily své síly, jejich šance vzrostou. A přestože o tom v principu asi nepochybují ani managementy těchto firem, nakonec se rozhodly jít do toho na vlastní pěst. Podobně jako další, kdo nevidí – a nebo nechtějí vidět – výhody pomyslné sítě.

Škoda, napadá mě při pohledu na potenciál vyčíslený americkými univerzitami. Harvard a MIT nás totiž v žebříčku komplexnosti zařadily na osmé místo. Hned za ekonomiky, které dlouhodobě patří mezi mistry svého řemesla. To v praxi znamená, že by HDP Česka mohlo do roku 2020 růst v průměru až o 3,35 procenta.

V Evropě teď tolik diskutovaná ztracená dekáda nám tak nemusí nutně hrozit – pokud se tedy naučíme společně číst dění ve světě a pokud se o něm také naučíme spolu mluvit.

Větší důvěra v ekonomiku prostě začíná u větší důvěry v sebe navzájem.