když jsem se zeptal na energetickou budoucnost Čech odborníka, doktora Janského, poslal mi z Německa mail, v němž se zabývá hlouběji tímto problémem. Usoudil jsem, že by bylo škoda, aby pohled člověka, který je uznávaným mezinárodním odborníkem, zůstal ležet v mém počítači a řekl jsem si, že ho dám k dispozici čtenárům.


Slovo má Dr. Janský:

seminář s titulem "Quo vadis, česká energetiko" jsem chtěl zorganizovat na konferenci SMIRT, /mezinárodní konference o strukturální mechanice v reaktorové technologii/, která se konala v roce 2003 v Praze. Téma bylo odmítnuto s vysvětlením, že na technické konferenci se neprojednávají p o l i t i c k á témata. To, že energetický vývoj a jeho plánování v každé zemi je velmi důležité a také finančně náročné rozhodnutí - není nic nového. Co mne však překvapilo, bylo odůvodnění, že technici se k tomuto problému nemají vyjadřovat, zvláště ti, kteří se na mezinárodní konferenci zabývají hlavně bezpečností nukleárních elektráren.

Má iniciativa na tehdejší konferenci měla jednoduchý důvod.
V České republice už tehdy - v roce 2003 - bylo jasné, že zdroje hnědého uhlí jsou velmi omezené. Časový horizont možnosti těžby uhlí je maxiálně 40 let. Protože jak olej tak plyn jsou v republice jako energetické zdroje těžebně zastoupeny minimálně - /méně než 2 % spotřeby/ - musí se dovážet, což působí tlak na bilance zahraničního obchodu a závislost na dodavatelích. Obě suroviny se nakupují navíc v převážně politicky nestabilních oblastech. Existující domácí vodní zdroje pokryjí jen 5 % roční spotřeby elektřiny. Jediný výrazný zdroj, který lze považovat za domácí, vedle uhelných, jsou jaderné elektrárny.

Pár čísel:
stavba jaderných elektráren trvá 10 let. Na pokrytí energetické spotřeby asi 6500 MW by bylo zapotřebí postavit cca. 7 bloků s výkonem 1000 MW, které by pokryly výpadek hnědouhelných elektráren. Stavět více jak dva bloky současně by však znamenalo přetížení celé průmyslové kapacity a to včetně kvalifikovaných pracovních sil.
Také finančně je to náročný úkol: 6 miliard euro za 1 blok je zhruba 150 miliard korun. To jsou 4 roční zisky ČEZU. Na pokrytí celé investice by bylo zapotřebí 28 ročních výtěžků ČEZU. To znamená, že na stavbu oněch 7 bloků by bylo nutno počítat s dobou asi 35 ti let. Na pokrytí výpadků či špiček ve spotřebě budou nutné kombinované bloky, kde se bude spalovat importovaný plyn.

A jiné možnosti?
Ostatní zdroje energie pro průmyslový stát jako je Česko jsou téměř bezvýznamné.
Vítr ve zdejší krajině nevane tak jako v severním Německu a jeho energetických farmách. Slunce při vzdálenosti republiky od rovníku - /tam, kde se vyplácí stavět solární elektrárny, na příklad Solar 1 v americké poušti Mojave/ - neslibuje velký přínos pro pokrytí místní spotřeby. Menší podíl, řádově několika procent, by mohl být získán biomasou a spalováním odpadků. Ale jak větrné elektrárny tak sluneční kolektory nemohou v Čechách obstát v ekonomickém srovnání s existujícími zdroji.

Pokud si někdo chce splnit sen a vyrábět elektřinu tímto způsobem, není nejmenší důvod mu v tom bránit.
ALE jen za předpokladu, že to financuje z v l a s t n í p e n ě ž e n k y, nikoli ze zdaněných peněz o b č a n ů, které jsou použity na financování elektrické energie, dodané z větrných a fotovoltatických zařízení v českém eneregetickém systému. Tyto částky vybírá s předstihem ČEZ, dle plánu vlády o ročních přírůstcích ekologických zdrojů. To zvyšuje obrat ČEZU a jeho zisky. Na nich se podílí vláda, která vlastní převážnou část firemních akcií - /cca. 70 %/- a která každoročně tyto peníze potřebuje, protože s nimi, jako většina vlád na světě - neumí hospodařit.

Jinak řečeno:
kterýkoliv majitel firmy, který by prohýřil roční firemní zisk, dobře ví, že by to nemohl dělat víc jak pár let, protože firma bez investic do nové technologie nemá dlouhou budoucnost. Proč představenstvo a dozorčí rada ČEZU toto odčerpávání finanční substance připouští, o tom lze jen spekulovat. Začarovaný kruh.
Jisté je jen jedno: tyto finance chybí při vývoji české energetiky.

Jak změnit tento stav?
Nutné je rozhodnutí parlamentu. Měl by modifikovat onen neblahý zákon o regenerativních energiích a nevymlouvat se na to, že je to určeno Bruselem. Poslanci by si měli ujasnit to, že v EU je každý stát odpovědný za svůj energetický program. Měli by si uvědomit, že zákonem o obnovitelných zdrojích umožnili cestu ke spekulaci. Ta změna může mít sice právní dopad, ale ten bude společensky a finančně únosnější, než nechat zákon nadále v původní podobě.

Měli by si prostě na problém posvítit pod lampou, která svítí - /dosud/ - z vlastních zdrojů.