Kdo vymývá mozky
Ozvala se předsedkyně sekce školství v UV KSČM.
Vadí jí a nejen jí, jako funkcionářce komunistické strany, že členové Konfederace politických vězňů nebo organizace Člověk v tísni chodí do školy a vyprávějí dětem o totalitě.
Zřejmě by v demokracii někdejší mukl neměl ani muknout.
Také jí nevyhovují učebnice. Prý by na minulost měli autoři pohlížet z různých pohledů. KSČM by chtěla také dohlížet na učebnice, jako kdysi. Jinak prý hrozí zkreselní historie.
To snad nehrozí. Naše historie je zatím stále poněkud zkreslená. Ůstav pro studium totalitních režimů by se měl prý zrušit. To proto, že je třeba naši historii opatrně kontrolovat, abychom náhodou neřekli moc pravdy.
Moc pravdy je chyba.
Lepší je pravda v menších dávkách, aby se náhodou kvůli pravdě někomu neublížilo.
Představuji si, co by komunisté rádi vysvětlovali po školách. Určitě by neměli velký výběr. Ale něco by tu bylo přece.
Na příklad by mohli dětem říct o někdejších činžích nebo ceně másla či tvarohu. Pro korektnost by ale museli také dětem sdělit výši platu řidiče, dělníka nebo třeba pošťáka. Ale hlavně by museli žákům trochu pohovořit o někdejších zákonech.
O svobodě projevu, cenzuře, svobodě shromažďovací nebo pohybu. A také trochu o lidových milicích, o politických vězních, o rozsudcích, které byly hotovy předem, trochu o Jáchymovech, Leopolodovech, ale i o kádrových posudcích.
Pak by možná děti pochopily, kdo ještě dnes komunisty volí.
Komunisté to však nikdy říkat nebudou.
Právě proto musí jít do škol političtí vězni, jimž nešlo o máslo, ani tvaroh.
Slušnost by vyžadovala, aby se školáci dozvěděli také o rozdílech mezi komunisty. Aby pochopili, že člen strany z roku 1920 měl jen málo společného s mladým básníkem, který se ke straně jurodivě hlásil v roce 1948. Ten první musel něco obětovat, často bojoval proti fašismu, ale ten druhý neobětoval nic. Jen za svou loyalitu získal, co jiným občanům bylo odepřeno.
Komunista by měl žákům přiznat, že je jako voják. Je ochoten obětovat svobodu druhých za jistoty nejnižší hodnoty. Nejde mu o máslo. O tom hovoří jen aby získal voliče. Máslo zajistí. Za to vezme svobodu. Spojí se s kteroukoli stranou, bude - li to výhodné. Když ne, počká za rohem na jinou příležitost.
Ale hlavně a vždy, stejně jako někdejší levicový intelektuál bude manipulovat historii. Bude svou minulost zametat jako liška ocasem.
Nejlépe to vyjádřil velký maďarský spisovatel Sandor Marai:
"Komunisté dokazují světu, že nikoli komunizmus, pouze jeho metody - teror, imperialismus,militarismus, byrokracie - byly v uplynulých letech nesprávné, ale o tom, že tyto metody samočinně vytváří sama idea a praxe komunizmu a že bez nich je bezmocný, protože není šitý na lidskou míru, všichni mlčí."
K tomu je těžko co dodat.
Snad jen to, že čekat na to, až pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí /bez našeho přičinění/- a domnívat se, že tuhle vizi lze získat v samoobsluze, třeba jako máslo nebo tvaroh - by byl tragický omyl.
Vadí jí a nejen jí, jako funkcionářce komunistické strany, že členové Konfederace politických vězňů nebo organizace Člověk v tísni chodí do školy a vyprávějí dětem o totalitě.
Zřejmě by v demokracii někdejší mukl neměl ani muknout.
Také jí nevyhovují učebnice. Prý by na minulost měli autoři pohlížet z různých pohledů. KSČM by chtěla také dohlížet na učebnice, jako kdysi. Jinak prý hrozí zkreselní historie.
To snad nehrozí. Naše historie je zatím stále poněkud zkreslená. Ůstav pro studium totalitních režimů by se měl prý zrušit. To proto, že je třeba naši historii opatrně kontrolovat, abychom náhodou neřekli moc pravdy.
Moc pravdy je chyba.
Lepší je pravda v menších dávkách, aby se náhodou kvůli pravdě někomu neublížilo.
Představuji si, co by komunisté rádi vysvětlovali po školách. Určitě by neměli velký výběr. Ale něco by tu bylo přece.
Na příklad by mohli dětem říct o někdejších činžích nebo ceně másla či tvarohu. Pro korektnost by ale museli také dětem sdělit výši platu řidiče, dělníka nebo třeba pošťáka. Ale hlavně by museli žákům trochu pohovořit o někdejších zákonech.
O svobodě projevu, cenzuře, svobodě shromažďovací nebo pohybu. A také trochu o lidových milicích, o politických vězních, o rozsudcích, které byly hotovy předem, trochu o Jáchymovech, Leopolodovech, ale i o kádrových posudcích.
Pak by možná děti pochopily, kdo ještě dnes komunisty volí.
Komunisté to však nikdy říkat nebudou.
Právě proto musí jít do škol političtí vězni, jimž nešlo o máslo, ani tvaroh.
Slušnost by vyžadovala, aby se školáci dozvěděli také o rozdílech mezi komunisty. Aby pochopili, že člen strany z roku 1920 měl jen málo společného s mladým básníkem, který se ke straně jurodivě hlásil v roce 1948. Ten první musel něco obětovat, často bojoval proti fašismu, ale ten druhý neobětoval nic. Jen za svou loyalitu získal, co jiným občanům bylo odepřeno.
Komunista by měl žákům přiznat, že je jako voják. Je ochoten obětovat svobodu druhých za jistoty nejnižší hodnoty. Nejde mu o máslo. O tom hovoří jen aby získal voliče. Máslo zajistí. Za to vezme svobodu. Spojí se s kteroukoli stranou, bude - li to výhodné. Když ne, počká za rohem na jinou příležitost.
Ale hlavně a vždy, stejně jako někdejší levicový intelektuál bude manipulovat historii. Bude svou minulost zametat jako liška ocasem.
Nejlépe to vyjádřil velký maďarský spisovatel Sandor Marai:
"Komunisté dokazují světu, že nikoli komunizmus, pouze jeho metody - teror, imperialismus,militarismus, byrokracie - byly v uplynulých letech nesprávné, ale o tom, že tyto metody samočinně vytváří sama idea a praxe komunizmu a že bez nich je bezmocný, protože není šitý na lidskou míru, všichni mlčí."
K tomu je těžko co dodat.
Snad jen to, že čekat na to, až pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí /bez našeho přičinění/- a domnívat se, že tuhle vizi lze získat v samoobsluze, třeba jako máslo nebo tvaroh - by byl tragický omyl.