Po řadě let se konal sjezd spisovatelů nové Asociace spisovatelů.
Ta vznikla jako odezva na poměry v existující Obci spisovatelů.

Přečetl jsem si některé projevy účastníků sjezdu. Některé myšlenky mne zaujaly.
Předně poznatek, že psaní není možno provozovat na amatérské úrovni, protože nemůže autorům zajistit důstojnou existenci. Což znamená - dostatečnou finanční odměnu.
To je pravda.
Mohu to potvrdit, je to má celoživotní zkušenost. Jedno z mála rozumných životních rozhodnutí, které jsem udělal už v mládí, bylo předsevzetí, že se psaním nebudu živit. Za socialismu to nebylo možné, pokud člověk nesplnil podmínky a požadavky vrchnosti. Později, v zahraničí, ve světě volného trhu - sice tyto podmínky odpadly, ale bylo to podobné. Svoboda projevu je zajištěna, ale tak, že spisovatel má i svobodu se nějak uživit.
Stojí za zmínku, že psaním se ve světě uživí jen čtyři procenta autorů.

Rád bych v této souvislosti připomněl, že do roku 89 vycházely přesto i v zahraničí české knihy. V Kanadě, ve Švýcarsku, v Německu a jinde.
Knihy vycházely dík českým nakladatelstvím, v nichž lidé obětavě a bez jakýchkoli nároků pracovali, aby české knihy mohly vycházet. Kromě toho se mnozí spisovatelé zřekli autorských honorářů, aby tak podpořili existenci těchto nakladatelství a jejich činnost.

Ve stejné době v Čechách opisovali zdejší kolegové a jiní dobrovolníci literaturu na psacích strojích, protože režim jim zakazoval publikovat. Publikovat směli jen ti, kteří se upsali a podřídili se požadavkům strany a vlády.
Graham Green, světově známý britský spisovatel, řekl, že spisovatel má být zrnkem písku ve státní mašinerii a jedinou výsadou, na kterou si může dělat nárok - je neloajálnost.

Dnešní demokratické podmínky už tu nikomu nezakazují co smí nebo nesmí psát. V podstatě tu má spisovatel stejné podmínky jako v zahraničí. To znamená, že pokud se neuživí psaním - a to platí pro naprostou většinu autorů - musí svou existenci řešit jinak. V tom ohledu se v průběhu času přiliš nezměnilo.
Franz Kafka pracoval v pojišťovně. O mnoho let později John Steinbeck se v Americe nejprve živil jako zedník, zemědělský dělník nebo dělník v továrně. Po letech proto mohl napsat tak pozoruhodné romány jako je Pláň Tortila, Na plechárně nebo Hrozny hněvu. Odměnou za roky počáteční existence mu byla znalost prostředí a lidí.
I Karel Čapek věnoval redakční novinářské práci velkou část svého života. Přesto po sobě zanechal pozoruhodné dilo. Nemá smysl jmenovat další velká jména.

Na zmíněném sjezdu se objevila i otázka, zda je dnes literatura bezmocná. Zda má k současnosti co říct.
Dokonce padla i otázka, zda to, krom jiných důvodů, není i vinou spisovatelů. Jestli nejsou bezmocní i proto, že už dlouho neudělali nic na co by mohli být hrdí. Taková otázka je často aktuelní, ale člověk ji může položit jen sám sobě.
Klást si ji veřejně a na sjezdu bylo zvykem jen za socialismu, kdy spisovatelé hlasitě hledali cesty a způsoby jak pravdivě vyjádřit dobu a její hrdiny.
Dnes tu nikoho nesvazuje žádná ideologie. Neobjevují se žádní tajemní tajemníci se svými požadavky na to co a jak psát. Dnes je tu spisovatel opravdu svobodný a záleží jen na jeho schopnostech a píli, zda se mu podaří napsat příběh, kterým se pokusí dotknout současnosti.
Problém existence a jakékoli kulturní podpory tuto otázku nevyřeší. Kdo pracuje a píše po práci má stejnou šanci napsat zajímavou knihu jako ten, kdo získal nějakou formu podpory a poznává život z obrazovky svého počítače. Rozdíl je jen v tom, že tomu prvnímu psaní déle trvá.

Je dobře, když se spisovatelé setkají a hovoří o svých problémech. Je to setkání lidí stejného zájmu.
Není však dobré, když některý účastník sjezdu je přesvědčen o tom, že psaní není jen poslání, že je to i povolání. Nikoli. Je to především poslání, které se jen málokdy může stát povoláním.
To však nemění nic na skutečnosti, že i spisovatel si může zajistit důstojnou existenci.
Tím, že vykonává nějaké povolání, aby se mohl důstojně věnovat svému poslání.