K povinnostem psavce patří knižní korektury. Překlepy a nedoklepy. Slovosled a interpunkce.

Také gramatika podle stále se měnících pravidel pravopisu.
K tomu všemu pak věcné a faktické chyby.
Netrpěliví škrabalové, jako jsem já, nemají tuhle nezbytnou práci moc rádi. Hledám chyby, ale zapomenu se a začtu se opět do textu, takže mi chyby uniknou. Když se soustředím na chyby, jsem zase nervozní, protože mi zase uniká text jako celek.
Na štěstí mám řadu let skvělou nakladatelskou redaktorku. Je velice pečlivá a důsledná a dokáže najít nejen chyby a nedostatky v textu, ale je ochotna vtělit do manuskriptu i pár otazníků a upozornit mne na to, zda některá věta je dostatečně srozumitelná - nebo jestli by jí neprospěla malá změna.
Říká se, že přes veškerou kontrolu některé chybky se stejně v knížce objeví.
Je pravda, že i malá chyba může způsobit něco nepředstavitelného.

Přihodilo se to kdysi v Rusku.
Tehdy měl být jeden občan odeslán do vyhnanství, na Sibiř.
Zatýkač a související rozhodnutí podepsal tehdejší car, Alexandr III.
Text stručného dokumentu zněl takto:
"Omilostnění nemožné, poslat na Sibiř."
Tehdejší carova choť, Marija Fjodorovna si pročítala dokumenty podepsané manželem a posunula ve větě čárku o jedno místo doleva.
Místo původního "Omilostnění nemožné, poslat na Sibiř" - zněl text pak následovně:"Omilostnění, nemožné poslat na Sibiř."
Není známo jestli carevna posunula znaménko proto, že se jí zželelo odsouzeného, nebo se jenom spletla.
Jisté je jen to, že ta změna někomu zřejmě zachránila život.

Na tuhle čárku myslím, když usedám ke korekturám. Jsem rád, že jsem v tak dobrých a spolehlivých rukou a těší mne, že nejsem car.
Jsem rád, že nesedím na trůně, ale jen u počítače a má žena se nemusí dopouštět "korektur", aby někdo nemusel trávit léta v korekci.