zeptala se mne sousedka přes plot.


"Jak to myslíte ?" zeptal jsem se jí, zvedaje se od stromku, který jsem právě okopával.
"No, myslela jsem si, na kolik přišlel náhradník, když se nám tady ve vesnici teď rozpadlo zastupitelstvo."

Zastupitelstvo se rozpadlo mimo jiné kvůli sporu o místních novinách. Starosta a jeho stoupenci chtěli od novin, aby psaly jen pochvalu na obec.
"No tak, řekněte, na kolik by nás přišel takovej poslanec, kterej by zastoupil někoho, kdo tady odstoupil ?"
"To by bylo drahý, paní Nováková.
"Jak drahý ?"
"Nevím. Ale zrovna jsem četl, že jednomu přeběhlíkovi nabízeli dva miliony."
Sousedka se polekala.
"Dva miliony ? To snad není možný. Vždyť naše celá vesnice má rozpočet na pět milionů."
"No, vidíte. Jenže k nám do zastupitelstva by stejně žádný nepřeběhl."
"Ani kdybychom měli ty dva miliony ?" divila se sousedka.
"Ne."
"A proč ?"
"Neměl by zájem."
"A proč ne ?"
"Protože poslanci přebíhají jen v parlamentu. A jen jedním směrem. Od opozice k vládní koalici."
Zajímalo ji, proč poslanci běhají jen jednosměrně.
Vysvětlil jsem jí to.
Přebíhají na tu stranu, kde získají nějaké výhody. A to je vládní koalice. K opozici by přeběhl poslanec jen kdyby nebyl střízlivý.
"Aha," řekla, ale stejně se stále divila co takový běh stojí.
Pak si polohĺasně za plotem chvilku opakovala sumy.
Místní vesnické zastupitelstvo má na rok pět milionů. A krom starosty a místostarosty, kteří mají plat, berou zastupitelé jen šest set korun.
A těch se vzdali, nebo jimi přispěli na školku...
Když skončila počítání, aniž se něčeho dopočítala, povzdychla si.
"To nás ta vysoká politika přijde ale draho."
Nic jsem nenamítal.

Po chvilce ji něco napadlo.
"Nestačilo by, kdyby každou partaj zastupoval v parlamentu jeden člověk ?"
Odložil jsem motyčku a kbelík.
Sousedčin nápad mne zaujal. Měl svou selskou logiku.
Stačilo si uvědomit spory uvnitř politických stran a vyžadovanou stranickou disciplinu poslanců, od nichž se žádá jednotné hlasování.
Musel jsem však sousedku stejně zklamat.
A vysvětlit jí, jaké jsou zákony.
Ale protože mi jí bylo v tu chvíli za plotem trochu líto, rozhodl jsem se, že ji dám přece jen nějakou naději.
"Možná, že jednou se přijde na to, že by to docela stačilo."
Tím dodatkem jsem ji viditelně potěšil.
Když odcházela a usmívala se - nevyhnul jsem se pomyšlení:"Šťastná to žena !"