Je za námi další 17.listopad. Nebyl jsem nikde v ulicích, ani na náměstí. Vlastně ano, někdy po půlnoci jsem si zašel sám na Národní, kde „to všechno začalo“. Ale to už bylo 18. listopadu, takže to se nepočítá.
Večerní zprávy byly plné demonstrací, pochodů a shromáždění. Opět se nám do Prahy sjeli náckové, sešli se i odboráři, pamětníci listopadu 39 i 89, od Václava až ke Strakovce se prošla pestrá směsice lidí různého věku a profesí s transparenty a hesly proti radaru.
Nejprve se mne zmocnil zvláštní pocit a říkal jsem si, to si nemůžou vybrat jiné datum? Proč právě ten „náš“ 17.listopad?! Chvíle naštvání ale za chvíli vystřídal úplně jiný pocit – radost! Asi vám to připadne zvláštní, ale i jako ministr vnitra jsem měl radost z toho, že se v Praze zase demonstrovalo.
Ono to, před 18 lety, právě o tom bylo! Právě proto se tehdy stávkovalo, demonstrovalo a protestovalo. Ne z donucení, ne na něčí příkaz! Aby to bylo úplně normální. Aby nám nepřišlo nijak zvláštní, že se sejde skupina lidí a dá svobodně najevo svůj názor! Třebaže s ním jiní nesouhlasí.
A tak jsem si tam, po dalším policejním bezpečnostním opatření, stál v noci na Národní třídě a měl sto chutí vykřiknout – Ať žije demonstrace! Nevykřikl jsem. Rušil bych tím noční klid. I svoboda má své zákonné hranice a bez odpovědnosti nemůže být svobody. Ale to už je jiný příběh.
P.S. Ale stejně vám řeknu, je to fakt zvláštní pocit vidět 17.listopadu demonstrovat komunisty……
Říká se, že aby si člověk dokázal uvědomit přítomnost, musí znát minulost. Pro někoho to může znít jako zpátečnické uvažování. Obzvláště pak v dnešní době, která žije přítomností a do budoucnosti kouká maximálně optikou výše úrokových sazeb u hypoték a spořících účtů. Na minulost není čas ani prostor. Komunistický režim se nám úporně snažil vymazat z paměti minulost. Vymyslel nám hrdiny a dějinné události. Tak, jak to tehdejším ideologům vyhovovalo. Popisoval nám zářné zítřky, kterých (naštěstí) nikdy nebylo dosazeno. A lidé si přesto (právě proto) žili svým vlastním životem.
Pravidelně, již pět let, jezdím na svatomartinské hody do malé vesničky v západních Čechách. Biskoupky se jim tam říká. Každý rok zde spatřuji něco nového a zároveň se tu každý rok potkávám s tím samým. Tu je to opravená hospoda, pak dvůr a letos bývalá stodola. Pokaždé doprovázena radostí a ochotou rozdávat pohodu návštěvníkům. Pokaždé září štěstím, jsou-li hosté spokojeni. Letos jsem tyto báječné okamžiky pocítil víc než kdy jindy. Statek rodiny Fialů zase ožil víc než dřív. Přál bych vám vidět a slyšet Fialu juniora obsluhujícího, hrajícího, bavícího, zpívajícího. Přál bych vám nasát obrovskou energii z objetí jeho maminky. Přál bych vám pocítit jejich upřímnou radost z toho, že všichni, kdo přišli, mají radost.
Jezdím do Biskoupek na hody už pět let. Prožívám tyto okamžiky naplno. Současně
sleduji, jak se tamní selský statek rok za rokem mění. Poctivou každodenní prací. Teprve letos jsem si uvědomil, že ti všichni, kdo vdechli tomuto statku život (kuchaři a číšníky počínaje, přes zedníky, tesaře, klempíře, elektrikáře, pokrývače a majiteli konče) svoji každodenní prací vytvářejí historii a tradici.
Letošní svatomartinské hody byly již jedenácté. Co je to jedenáct let v lidské historii? I v životě člověka je jedenáct let zlomem v jeho životní dráze. A přesto chci Fialům z Biskoupek poděkovat. Začali, stejně jako řada dalších, od nuly. Teď, po jedenácti letech, jsou nejen symbolem poctivé práce, ale i symbolem tradice. Třebaže novodobé. Jsou to hrdinové všedního dne, kteří dokázali v boji s tvrdou přítomností vytvářet i minulost a tradici, bez ní se nikdo, žádný člověk ani žádný národ neobejde.