Je za námi další 17.listopad. Nebyl jsem nikde v ulicích, ani na náměstí. Vlastně ano, někdy po půlnoci jsem si zašel sám na Národní, kde „to všechno začalo“. Ale to už bylo 18. listopadu, takže to se nepočítá.

Večerní zprávy byly plné demonstrací, pochodů a shromáždění. Opět se nám do Prahy sjeli náckové, sešli se i odboráři, pamětníci listopadu 39 i 89, od Václava až ke Strakovce se prošla pestrá směsice lidí různého věku a profesí s transparenty a hesly proti radaru.
Nejprve se mne zmocnil zvláštní pocit a říkal jsem si, to si nemůžou vybrat jiné datum? Proč právě ten „náš“ 17.listopad?! Chvíle naštvání ale za chvíli vystřídal úplně jiný pocit – radost! Asi vám to připadne zvláštní, ale i jako ministr vnitra jsem měl radost z toho, že se v Praze zase demonstrovalo.

Ono to, před 18 lety, právě o tom bylo! Právě proto se tehdy stávkovalo, demonstrovalo a protestovalo. Ne z donucení, ne na něčí příkaz! Aby to bylo úplně normální. Aby nám nepřišlo nijak zvláštní, že se sejde skupina lidí a dá svobodně najevo svůj názor! Třebaže s ním jiní nesouhlasí.
A tak jsem si tam, po dalším policejním bezpečnostním opatření, stál v noci na Národní třídě a měl sto chutí vykřiknout – Ať žije demonstrace! Nevykřikl jsem. Rušil bych tím noční klid. I svoboda má své zákonné hranice a bez odpovědnosti nemůže být svobody. Ale to už je jiný příběh.

P.S. Ale stejně vám řeknu, je to fakt zvláštní pocit vidět 17.listopadu demonstrovat komunisty……