Má mít vláda právo veta při jmenování policejního prezidenta?

(Plné znění textu pro časopis Týden)


Službu u policie jsem vždy vnímal a vnímám jako něco víc, než jenom jako práci přinášející obživu těm, kdo vlastní služební průkaz policisty. Považuji ji za celoživotní poslání. Je to služba 24 hodin denně, 365 dní v roce. A každý, kdo k ní takto přistupuje si zaslouží naši úctu a respekt.

Aby tomu tak bylo, stojí základní právní předpis, upravující služební poměr policisty, na několika pilířích:
1. Motivace ke kvalitnímu výkonu služby: za dobrou službu odměna – okamžitá (plat) a dlouhodobá (výsluhy).
2. Odpovědnost za výkon služby: za selhání postih, a to včetně nejpřísnějšího – nucený odchod bez nároku na výsluhy.
3. Kariérní řád: možnost kariérního růstu, mám-li o něj zájem, mám-li pro něj předpoklady, má-li za sebou výsledky.

Vedle těchto principů je nezbytné připomenout, že policie je vysoce hierarchizovaná organizace, chcete-li pyramida, na jejímž vrcholku stojí policejní prezident. A jakkoli je tato pyramida složena z dalších, menších pyramid, v jejichž v čele stojí ředitelé celorepublikových útvarů a služeb, krajští ředitelé, ředitelé územních odborů, vedoucí obvodních oddělení…, stále platí, že tím, kdo má první a poslední slovo (při respektování zákonů) je policejní prezident.

Policejní prezident ve své osobě tedy koncentruje velkou pravomoc a ještě větší odpovědnost. Policejní prezident je svým způsobem instituce a jako s takovým (s takovou) je nutné k němu (k ní) přistupovat. Není to hračka ani loutka. Pokud ovšem k této instituci přistupujete zodpovědně a uvážlivě. Pokud si umíte za jeho osobou představit osudy desítek tisíc lidí, kteří svůj život zasvětili službě této společnosti, ochraně životů, zdraví a bezpečí občanů.

Platná právní úprava (na níž jsem se podílel) posílila postavení policejního prezidenta tak, aby byl co nejvíce „odolný“ proti možným tlakům, včetně těch politických. Chrání policejního prezidenta a policii před tím, aby s každým novým ministrem vnitra neodcházel starý a nepřicházel nový policejní prezident. A to jen proto, že to ministr vnitra (nebo jeho kmotr, například z bezpečnostní agentury) chce.

Policie (třebaže ozbrojený bezpečnostní sbor) je velice křehký organismus, v němž jakákoli nestabilita na jeho vrcholu má dalekosáhlé dopady na kvalitu jeho výkonu.

Policie je současně velký organismus, který je konzervativní a pro svoji existenci potřebuje (vedle zákonem stanovené hierarchie) i přirozený respekt a úctu podřízených vůči svým nadřízeným. Ale neobejde se ani bez úcty nadřízených k těm, kteří jsou v první linii v boji proti zločinu.

Policie je i živý organismus, který velmi citlivě vnímá, zda ti, kdo rozhodují o jiných, jdou jim sami příkladem.

Očekávat přirozený respekt a úctu vůči tomu, o jehož férovosti a zákonnosti jmenování do funkce existuje důvodná pochybnost, je obtížné. A to tím spíše, jde-li o samotného policejního prezidenta. Očekávat ochotu ztotožnit se s někým, kdo za více než 200 dnů ve funkci nepochopil, že práce ministra vnitra není televizní reality show, je nemožné. A to tím spíše, jde-li o samotného ministra vnitra.

Nese-li policejní prezident věcnou odpovědnost za kvalitu práce policie, pak ministr vnitra nese odpovědnost politickou. Úkolem, chcete-li posláním, ministra vnitra je definovat vizi policie, tuto vizi obhájit a vytvořit pro její realizaci odpovídající podmínky a předpoklady.

Právě proto je policejní prezident odpovědný ministrovi vnitra a ten pak vládě, parlamentu a veřejnosti. Nese-li ministr vnitra odpovědnost za kvalitu práce policie, musí mít i pravomoc rozhodnout o tom, kdo má na vrcholu policejní pyramidy stát.

Ministr vnitra má mít (a má) personální pravomoc při rozhodování o osobě policejního prezidenta. Tato pravomoc ale není (a nesmí být) neomezená. Její limity určuje (a má určovat) služební zákon.

Služební zákon a jeho principy mohou (a měly by) sloužit jako ochrana před hloupým anebo všehoschopným ministrem vnitra. Ovšem jen za předpokladu, že zákon je ctěn a jeho principy respektovány.

Neochrání-li policii před takovým ministrem zákon, neochrání ji ani vláda. A to tím spíše, je-li její existence postavena právě na hloupém nebo všehoschopném ministrovi vnitra, respektive jeho kmotrovi!


Dvě poznámky na závěr:

1. Ke změně způsobu jmenování policejního prezidenta došlo v souvislosti s tzv. služebním zákonem v roce 2003 (zákon č. 361/2003 Sb). Současně s přijetím nového zákona byla přijata i novela tehdejšího Zákona Policii České republiky (zákon č. 362/2003 Sb.), která vypustila původní kompetenci vlády při jmenování policejního prezidenta a přesunula ji výhradně do působnosti ministra vnitra. Jde tedy o právní úpravu, která platí více než 7 let! Tyto změny předkládal tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross. U vlády byla sociální demokracie a nikdo nemohl tušit, jak dopadnou volby v roce 2006, kdo bude ministrem vnitra a kdy a za jakých okolností bude tento mechanismus jmenování použit.

Škoda, že tuto skutečnost současný ministr vnitra nezná. Ušetřil by si další ostudu a nepodal by další důkaz své nekompetentnosti, když tento způsob jmenování policejního prezidenta označil jako „Langerovu fintu“, která musí být napravena.

2. Ke jmenování tehdejšího náměstka policejního prezidenta plk. Oldřicha Martinů policejním prezidentem došlo v květnu 2007. Přestože politická situace byla tehdy velice vyhrocená, nebyly žádné pochybnosti o dodržení služebního zákona, nedoprovázely ho žádné tahanice, ani hra na komisi složenou z „nezávislých odborníků“ personálně závislých na ministrovi vnitra tak, jak jsme tomu byli teď svědky.

Zřejmě i proto vedl úspěšný a výkonný tým, který připravil a z velké míry i zrealizoval reformu policie a změny v její struktuře, technickém vybavení a v podmínkách práce policistů, možná největší za posledních 50 let.