Schengen - vítězství vize, vůle a práce
Poslední razítko do pasu. Symbolické přeřezání závory. Slavnostní projevy. Přímé vstupy do hlavních televizních zpráv. Blesky všudypřítomných fotoaparátů. Nadšení lidé. Radost. Potřásání rukou. Objímání. Slavnostní přípitky i obyčejné přiťuknutí si skleničkou slivovice.
To vše je za námi. Po letech příprav a odkládání, po patnácti měsících tvrdé práce končí kontroly na hranicích. Česká republika vstoupila do schengenského prostoru.
Dával jsem poslední razítka. Řezal závoru. Řečnil. Hovořil do televizních kamer. A přijímal gratulace. Historie si snadno zapamatuje těch několik vět a fotografií.
Jako všechny velké věci, i tato by nikdy nemohla být, kdyby nebylo armády bezejmenných. Kdyby nebylo těch, co se dokázali po nekonečné hodiny, dny a měsíce nadchnout pro tento cíl a tvrdě pracovat na jeho dosažení. Nikdy bychom nemohli dosáhnout svobody cestovaní bez kontrol, kdyby si tuto vizi nevzaly za vlastní desítky a stovky lidí v mnoha zemích Evropy. Mnoho z nich jsem měl možnost u nás doma, ale i na Slovensku, v Portugalsku, Polsku, Slovinsku či Maďarsku osobně poznat. Drtivá většina z nich se ale navzájem nezná, nikdy se nepotkala a ani se nepotká. Nikdy nebude stát na podiu, řezat závory a symbolicky dávat poslední razítka do pasu. Přesto vytvořili úžasný tým. Tým, který bojoval, aby dokázal něco, o čem mnozí pochybovali. A bylo dost pochybovačů a nepřejícníků!
Před patnácti měsíci bylo málo těch, co věřilo, že něco takového je možné. Před patnácti měsíci bylo volné překročení hranic v nedohlednu kvůli neustálým odkladům spuštění nového Schengenského informačního systému.
Byla to právě armáda bezejmenných hrdinů ve všech koutech Evropy, která dokázala tento stav zvrátit.. Která dokázala vizi přetavit v konkrétní výsledek. A zaslouží si za to poděkování.
To, že dnes už jezdíme přes hranice bez razítek a bez kontrol je velké vítězství. Vítězství vize, vůle a práce. Vítězství lidí, kteří byli schopni, napříč Evropou, táhnout za jeden provaz.
To vše je za námi. Po letech příprav a odkládání, po patnácti měsících tvrdé práce končí kontroly na hranicích. Česká republika vstoupila do schengenského prostoru.
Dával jsem poslední razítka. Řezal závoru. Řečnil. Hovořil do televizních kamer. A přijímal gratulace. Historie si snadno zapamatuje těch několik vět a fotografií.
Jako všechny velké věci, i tato by nikdy nemohla být, kdyby nebylo armády bezejmenných. Kdyby nebylo těch, co se dokázali po nekonečné hodiny, dny a měsíce nadchnout pro tento cíl a tvrdě pracovat na jeho dosažení. Nikdy bychom nemohli dosáhnout svobody cestovaní bez kontrol, kdyby si tuto vizi nevzaly za vlastní desítky a stovky lidí v mnoha zemích Evropy. Mnoho z nich jsem měl možnost u nás doma, ale i na Slovensku, v Portugalsku, Polsku, Slovinsku či Maďarsku osobně poznat. Drtivá většina z nich se ale navzájem nezná, nikdy se nepotkala a ani se nepotká. Nikdy nebude stát na podiu, řezat závory a symbolicky dávat poslední razítka do pasu. Přesto vytvořili úžasný tým. Tým, který bojoval, aby dokázal něco, o čem mnozí pochybovali. A bylo dost pochybovačů a nepřejícníků!
Před patnácti měsíci bylo málo těch, co věřilo, že něco takového je možné. Před patnácti měsíci bylo volné překročení hranic v nedohlednu kvůli neustálým odkladům spuštění nového Schengenského informačního systému.
Byla to právě armáda bezejmenných hrdinů ve všech koutech Evropy, která dokázala tento stav zvrátit.. Která dokázala vizi přetavit v konkrétní výsledek. A zaslouží si za to poděkování.
To, že dnes už jezdíme přes hranice bez razítek a bez kontrol je velké vítězství. Vítězství vize, vůle a práce. Vítězství lidí, kteří byli schopni, napříč Evropou, táhnout za jeden provaz.