Když na pracovišti potřetí za týden zazní falešný požární alarm, záleží hodně na tom, ve které zemi se nacházíte. Pokud je to Británie, uvidíte okolo sebe několik lehce ironických úsměvů (no jo, zase ten alarm, to známe) a poté reakci personálu, přiměřenou možnosti, že jde o alarm skutečný – zajištění protipožárních dveří, telefonát bezpečnostní službě, zjištění stupně nebezpečí. Zaměstnanci většinou mají představu, co správně dělat – prošli bezpečnostním školením včetně závěrečného testu, který poctivě vyplnili, někteří i vícekrát, pokud nedosáhli požadovaného procenta správných odpovědí napoprvé. Zaměstnavatel to vyžaduje, je to pravidlo, které všichni bez většího reptání dodržují.

Pokud stejný alarm zahouká v České republice, lze odhadnout, že na řadě pracovišť bude postup trochu odlišný. Více ironických úsměvů a vtipných poznámek, jinak minimální akce. Jednak málokdo tuší, jak postupovat (školení proběhlo formálně podpisem jakéhosi papíru) a jednak, kdo by tomu věřil, stejně je to zase jen porucha alarmu, vyčkáme. Pokud se nakonec skutečně ukáže, že alarm falešný byl, jsme na tom v důsledku lépe než Angličané. Ušetřili jsme si zbytečné „plašení“.

Když v Británii voláte do banky nebo jiné instituce, první, co musíte s operátorem vytrpět, je ověření vaší totožnosti. Obvykle nestačí jeden údaj, například heslo. Musíte odpovídat na tři nebo čtyři otázky, potvrdit třeba datum narození, bydliště, předchozí adresu apod. Je to otravné. Když se hovor náhodou přeruší a voláte za minutu znovu, procedura se opakuje. Zjevně jde o nařízení zaměstnavatele k co nejspolehlivějšímu ověření vaší identity, které si operátor nedovolí porušit.

U nás je to jednodušší. Často stačí jeden kontrolní údaj. Ušetříme si „zbytečnej vopruz“.

V USA jsem se před lety v rozhovoru s jednou americkou známou podivil, jak přesně Američané se svými velkými a rychlými auty dodržují na dálnicích maximální povolenou rychlost. Nerozuměla, co je na tom divného. Snažil jsem se vysvětlit, že u nás někteří řidiči jezdí podstatně rychleji. Vyvalila na mě oči: „To u vás nemáte zákony?“ Raději jsem změnil téma, nevěděl jsem, jak jí vysvětlit, že samozřejmě máme, jenom je prostě tento … nedodržujeme.

Lidé z různých zemí se zřejmě liší mírou ochoty jednou schválená a přijatá pravidla skutečně dodržovat. Britové pravidla ctí. Pro Čecha v jejich zemi je to zprvu nezvyklé, někdy i komické. Každodenní život se zdá kostrbatější, z našeho pohledu otrocké dodržování různých regulí a nařízení se zdá přinášet občasná drobná zbytečná nepohodlí.

U nás je to příjemnější – pravidla se vyhlašují, ale - nic se nejí tak horké, nebudeme dělat vlny, však se nějak domluvíme.

Příliš zaslepené dodržování pravidel a příkazů může být jistě zhoubné. Můžeme se o tom dočíst například v Mostě přes řeku Kwai.

Jinak ale z dlouhodobého pohledu společnost, která ctí pravidla, funguje jako dobře namazaný stroj. Naopak v zemi, kde vlastní pravidla předem zpochybňujeme a posléze obcházíme, přestává být jasné, na co se můžeme spolehnout a co je poctivé.

Snad nám dnes Ústavní soud dal šanci zamyslet se a začít brát naše vlastní pravidla vážněji. No a které by bylo pro začátek vhodnější, když ne základní zákon.