Každého, kdo dnes šermuje národními zájmy, se rozumný člověk zpravidla děsí. Východisko hledá v obecně přijímaných hodnotách, jakými jsou občanské svobody a lidská práva. Jednoduše v občanské společnosti. Jakoby národní zájmy s občanskými svobodami a lidskými právy vůbec nesouvisely a vůči nim se jen nepřátelsky vymezovaly. Poučený čtenář namítne, že zkušenosti s uplatňováním národních zájmů ve 20. století, jež stálo tolik miliónů lidských životů, jsou dostatečně varující, abychom si s tímto ohněm opravdu nezahrávali.


Podle mého je to jen strkání hlavy do písku. Zkusme se proto na věc nejprve podívat z její bytostné podstaty, a teprve pak vyslovit výsledný soud.

Ve středu 3. prosince roku 1913 uveřejnil vídeňský sociálně demokratický list Arbeiter Zeitung úvodník Karla Rennera. Text se zaměřil na otázku národnostní. Autor vysvětloval, proč sociální demokraté jsou s to skloubit problematiku národní autonomie a zdánlivě proti ní jdoucí spolupráci na úrovni mezinárodního společenství. Posloužil si podobenstvím s náboženskou svobodou. Ve všední den křesťany různých denominací a věrouk spojuje úsilí obstarat si obživu podnikáním, obchodem či jinou hospodářskou činností. Není podstatné, zda obstaravatelé vyznávají víru luterskou, kalvínskou či katolickou. Až přijde neděle a každý z nich se vypraví do svého kostela či modlitebny po svém oslovit téhož křesťanského boha. Renner doslova napsal:

Šest dní křesťané pracují spolu anebo vedle sebe, aniž by mezi sebou hledali rozdíly. Sedmého dne se vydají na mši a tu se od sebe náhle oddělují: Jeden jde na mši katolickou, druhý na mši luteránskou a třetí se vydá do kalvínského kostela. Šest dní trvá společenství a sedmý den nadchází oddělování se. Společenství vzniká v dílně a na trhu, u stolu a ve hře, odtržení při mši.

Šest dní se křesťané vzájemně respektují, protože je spojuje obchodní, podnikatelský či jiný obecný zájem. Respektují se však i sedmý den, kdy se každý z nich ubírá do modlitebny či kostela podle svého vnitřního přesvědčení. Nejen ve všední den, ale i ve svátek se vzájemně ctí v duchu náboženské svobody. Rovné právo vyznávat víru, která odpovídá vnitřnímu ustrojení každého z nich a je výrazem jeho svobodné vůle, mají za samozřejmá. Renner ale pokračuje:

A nyní přijde pan farář a řekne: Jste katolíky, tudíž se musíte odlišovat i v životě hospodářském, vaše děti by měly navštěvovat zvláštní katolické školy, neměli byste uzavírat sňatky s žádnými protestanty a v soukromém životě se varujte styků se společenstvími kacířů. Tu se z člověka náboženského stává klerikál a víra se tu mění v mocenský nástroj.

Můžeme si položit otázku, zda ve chvíli, kdy se víra promění v mocenský nástroj, protože je vynucována násilím (chování pana faráře není nic jiného než násilí), má ještě tato víra něco společného s křesťanstvím, jestliže základní hodnotou křesťanské nauky je náboženská svoboda? Je klerikál člověkem křesťanské víry? Anebo jde o násilníka, který náboženskou obec obrací proti jiné obci, již líčí jako nepřítele a kacíře, jehož je třeba potřít a vyhladit? Má jeho chování s vírou vůbec něco společného, jestliže křesťanská víra předpokládá, že je výsledkem svobodné volby?
Není náhoda, když francouzský kardinál Lustiger, mimochodem ke katolictví konvertovaný Žid, prohlásil, že sdílí názor papeže Jana Pavla II., že náboženská svoboda je základem všech ostatních svobod.

To, co v otázce víry představuje klerikalismus, v otázce národní emancipace a hledání národní identity představuje nacionalismus.

Když Karel Havlíček Borovský v roce 1848 v Národních novinách psal o otázce národní emancipace ve vazbě na občanské svobody, opíraje se o zásadu „já pán, ty pán“, měl na mysli, že národy, pokud se mají rozvíjet svobodně a demokraticky, musí se ustavovat jako společenství lidí navzájem rovnoprávná, navzájem se ve svých odlišnostech respektující. V tomto smyslu základním a primárním národním zájmem každého svobodomyslného národního společenství je úcta k nezpochybnitelné svobodě jednotlivce, k nedotknutelnosti jeho důstojnosti, k jeho rovnoprávnému postavení ve vztahu k ostatním členům společenství a v neposlední řadě i sdílená odpovědnost celého národního společenství, že národ sousední se má možnost se obdobně rozvíjet a emancipovat. Zde lze samozřejmě namítnout, že jde o obecně uznávané hodnoty, které v zásadě s konkrétním národním společenstvím nemají mnoho společného. Nevycházejí přece z jeho vnitřní podstaty, ale z podstaty obecného lidství.

Aby se mohlo jakékoli společenství rozvíjet svobodomyslně a demokraticky, musí uvnitř sebe sama pociťovat určitou vzájemnou sounáležitost, jež vyrůstá z vědomí společné identity. Až pak lze mluvit o nezbytné míře soudržnosti společnosti, vyznačující se vnitřních sociální průchodností a navzájem prokazovanou solidaritou. Obecně sdílená identita se samozřejmě odvíjí především od vnitřního sociálního ustrojení daného společenství. V tomto ohledu rozměr národní přesahuje. Sotva by ale byla nosná, pokud by se současně neopírala o sdílenou identitu národní, založenou na společné kultuře (jejímž základním nositelem je rodný jazyk).

Součástí národní identity, k níž se vztahujeme, není jen to, na co jsem pyšní. Jsou jí i dějinné zkušenosti, k nimž bychom se raději nehlásili. Značí přece naše selhání. Jestliže pro člověka platí úsloví, co ho nezničí, to ho posílí, totéž platí i pro národní společenství. Avšak pod podmínkou, že to, co bychom raději o sobě nevěděli a odsunuli do zapomnění, si naopak s nebývalou otevřeností připomínáme a kriticky rozebíráme. Zejména pak ty pasáže společných dějů, kde nalézáme selhání z nechuti vzít na sebe plnou odpovědnost. Jde přirozeně o bolestivý proces. Jeho projitím sebe ale ve svém sebevědomí posilujeme. Sytí se nejen z vědomí síly, ale i ze schopnosti přiznat si své slabosti a selhání. A jen sebevědomé národní společenství je schopno čelit nadbíhání nacionalistům a chovat se ve společenství národů jako jeho plnohodnotný a rovnoprávný člen.

Karel Havlíček Borovský v Národních novinách ve středu 12. dubna 1848 napsal, že sotva jsou národu platné občanské svobody, jestliže je mu bráněno, aby užíval svého rodného jazyka. Dokladoval marnost existence občanských svobod bez možnosti volně užívat rodného jazyka na svobodě slova. Ale i na svobodném přístupu ke vzdělání a na svobodě bádání. Rovněž na svobodě volně se sdružovat a volně se shromažďovat. Doslova napsal:

Nejwětší swoboda bez národnosti není nic, protože jest to swoboda jen pro cizé, pro utlačowatele a pány naše, ne pak pro nás. Což pomohla posud Irčanům swoboda anglická, což pomohla našim Slowákům swoboda uherská? ... Což prospíwá černochům, otrokům w jižních zemích seweroamerického Soustátí, nejswobodnější zřízení těchto zemí. Tolik jim prospívá, že jsau po dobytku prwní přechod ke koním, neboť i koně snad za wyšší twor tam pokládají. Kdekoli nepanuje waše řeč, waše národnost jste utlačenci i w neswobodnějších zemích. Wždyť pak jest swoboda slowa, swoboda tisku prwní základ veškeré ostatní swobody. Kde ale wáš jazyk z auřadů a škol jest vylaučen, tam odňata jest wám, tj. národu našemu wíce swoboda tato, než skrze policii a cenzuru. Cenzuře a policii wyhnete se přece, wytisknete spisy za hranicemi, mluwíte tak, aby dlauhé ucho policie k ústům wašim nezasáhlo: ale kde řeč waše národní wymezena jest z auřadů a ze škol, tam zawřen jest tuhým zámkem jazyk lidu, tam panuje několik priwilegowaných cizím jazykem a prodáwá lid we wlastní zemi jeho…

Co platí jedním směrem, platí i směrem opačným. Co je platné národu, může-li volně používat svého jazyka, jestliže je zbaven všech myslitelných svobod a je mu vnucována vůle moci, již si nezvolil, ale byla mu vnucena, případně podloudně populisticky podstrčena? Může, ač i ve veřejném prostoru volně užívá svého jazyka, svobodně rozvíjet svoji kulturu, své tradice, otevřeně a kriticky se vyjadřovat k vlastním dějinám a k vlastní současnosti? Ne. Musí přece respektovat naoktrojovanou státní doktrínu, vnucené státně národovecké pseudonáboženství. Můžeme v takovém případě mluvit ještě o národě, o národním společenství? Nemáme spíš co do činění už jen se shlukem znevolněných poddaných, shodou okolností mluvících stejným jazykem?

Je neděle, řekl by Karl Renner, a každý z národů jde do svého kostela, do své modlitebny. Byť by nepoučený pozorovatel možná prohlásil, že všechny ty kostely a modlitebny si jsou nápadně podobné, neměl by pravdu. Podobnost tu sice je, ale rozdíly, k nimž je třeba přistupovat s respektem, pokud nechceme probudit v tom či onom národním společenství démona nacionalismu, tu nalezneme rovněž.

Stejně jako klerikalismus, který poctivému křesťanovi odcizuje jeho vlastní víru a nabízí náhražkové náboženství v podobě nepřátelského vymezování se vůči odlišným křesťanským (ale i nekřesťanským) denominacím, tak i nacionalismus poctivému členu národního společenství odcizuje národní identitu. Tu identitu, jejíž nezbytnou součástí je i úcta vůči odlišnosti a jinakosti druhých. Potřebnou vnitřní sounáležitost nacionalismus pseudovytváří, a mocensky se tak sám motivuje, nepřátelským vymezováním se k obrazům nepřítele. Jejich roli nutně nemusí sehrávat jen příslušníci jiných národních společenství (i když ti zejména), ale i příslušníci téhož společenství jako pátá kolona cizích národních zájmů. Tak německému nacionalismu sloužili „tradičně nepřátelští Francouzi“, vůči nimž bylo nezbytné vyvolat první světovou válku. Francouzskému nacionalismu naopak sloužili „tradičně nepřátelští Němci“. Všem společně za obraz nepřítele sloužili Židé. Z povahy nepřátelští, strojící jedno spiknutí za druhým a představující pátou kolonu. Dnes, protože i pro nejzarytější nacionalisty nejsou útoky na Židy politicky korektní, jejich roli obrazu nepřítele přebral „zlořečený Brusel“.

Ne každý, kdo se zaštiťuje národními zájmy a hlásá jejich nezpochybnitelné uplatnění, to ve skutečnosti se zájmy svého národního společenství myslí dobře. Jím udávané národní zájmy, ať jsou skutečné anebo jen smyšlené, zpravidla neprosazuje ve prospěch společenství. Užívá je jako chytlavý a snadno uplatnitelný nástroj k ovládání a k manipulaci národem, sleduje tak jeho mocenské ujařmení. Podobně jako onen Rennerův farář, prosazuje zásadně vše katolické (a co není katolické, kacířstvím jest), nesleduje prospěch svých oveček, ale na jejich úkor výlučně prospěch svůj, vlastní.