V posledních dnech, Karel Marx slavil dvousetiny, se s jeho znalci doslova roztrhl pytel. Nápadné na nich bylo jejich vzájemné opisování. Nového se čtenář dozvěděl pramálo. Jen, že Marx nese spoluodpovědnost za jedno z nejhrůznějších masových vraždění v dějinách. K zabití stačil nesprávný „třídní původ“. A kdyby přece jen nenesl spoluodpovědnost, tak vraždění nepochybně v jeho učení nacházelo inspiraci. Vinna je jeho nešťastná formulka o diktatuře proletariátu. Vinný je jeho výklad dějin jako zákonitý střet dvou znepřátelených tříd – jedné vládnoucí a druhé utiskované.

Ne, že by Marx nebyl autorem obou zmíněných omylů. Jen se mi zdá za vlasy přitažené, jim přičítat tak významný vliv, aby opravdu vedl k hromadnému vyvražďování lidí nejen nesprávného původu, ale i nesprávného smýšlení. Vraždění započal Lenin a úspěšně v něm pokračoval učenlivý žák Stalin.

Zmiňovaní znalci Marxe jeho učení vykládají, aniž si toho možná jsou vědomi, jakoby bylo kanonizované, vtělené do nezpochybnitelných dogmat. Tomu tak rozhodně není. Už jeho bezprostřední následovníci, ti, co s ním spoluzakládali II. internacionálu, měli s uvedenými pojmy a výkladem dějin problém. Trápila je zejména diktatura proletariátu. Je až zábavné číst si v Bernsteinovi, věda, že diktaturu prostě s demokracií sloučit nelze, jak tento přesvědčený demokrat a současně marxista tančí kolem diktatury proletariátu ve snaze neudělat z Marxe stoupence tyranií.

Přijmu-li tezi, že učení Marxovo není kánonem, že není proměněno v posvátná dogmata, ale že jde o teorii, již bylo třeba dál rozvíjet a mnohé z ní i vyvracet, přistoupím-li na to, že základním cílem marxismu bylo dospět k plné emancipaci člověka práce, vyloučit z hospodářského života odcizenou práci, tedy přestat člověka redukovat na nástroj k pronajmutí, na pracovní sílu, pak se musím zajímat i o to, co s učením učinili Marxovi pokračovatelé. Nejen to – musím si také říci, kdo jimi jsou, a kdo jimi naopak nejsou.

Lze snést desítky a desítky přesvědčivých argumentů, že Marxovými pokračovateli rozhodně nebyli bolševici jako Lenin, Trocký anebo Stalin. Celým svým politickým životem dokládali, že jejich cílem není emancipace člověka práce, ale vytvořit a vládnout mocenskému systému, jenž člověka znevolňuje a zotročuje podobně, jako jej znevolňovalo jimi svržené carské samoděržaví. Navíc carské samoděržaví nesvrhli bolševici. Ti přišli vybaveni vilémovskými penězi již k hotovému. Car byl svržen socialisty, vedenými Kerenským. Demokratickými politiky, přesvědčenými, že jejich únorová revoluce vyústí nakonec v demokratické uspořádání Ruska. Bolševici za peníze vilémovského Německa svrhli právě tuto Kerenského socialistickou a o demokracii usilující vládu, a ne cara. Toho jen (včetně jeho ženy a dětí) zbaběle zavraždili.

Marx byl přesvědčen, že šanci na úspěch má socialismus jen v zemích civilizačně vyspělých. Rusko mezi ně nepočítal. Považoval je naopak za trvalou hrozbu Evropy. Mezi vyspělé země řadil Německo a Anglii. Lenin, znaje Marxovu tezi, tvrdil, že i Rusko může mít naději úspěšně vybudovat socialismus. Jen musí rázně, skokem industrializovat a v řádu let vytvořit dostatečně silnou a mohutnou dělnickou třídu.

Byl to Leninův geniální marketingový tah, kterému mnozí nabíhali ještě desítky let po jeho smrti. O teoretické možnosti dohnat Západ skokově řízenou industrializací byl přesvědčen například významný americký sociolog a trockista Isaac Deutscher. Bezděky tak ve svých pojednáních omlouval Leninovy a Stalinovy zločiny proti lidskosti.

Leninovým vytíráním očí se nedal naopak zviklat český sociální demokrat František Modráček. A to již krátce po svržení demokratické Kerenského vlády. Je až osvěžující číst si v jeho vystoupení před poslaneckou sněmovnou v červnu roku 1920. Vysvětluje tu, proč nevěří, že by sociálně spravedlivá společnost mohla vzniknout na základě revoluce nebo zhroucení či bankrotu kapitalismu, jak hlásali bolševici a jejich epigoni v evropských zemích, Československo nevyjímaje.

Co víme z dějin?, říká v roce 1920 Modráček: Z dějin víme, že po Katilinovi nepřišla žádná sociální republika římská, nýbrž Cesar. Co přijde po Trockém a Leninovi nevíme, ale pochybujeme, že to bude komunistická republika. Mně se zdá spíše, že to bude obnova carismu. Já zde upozorňuji na zkušenosti slavného komunistického revolucionáře Augusta Blanqui, který ve stáří napsal ve svých úvahách o sociální revoluci tuto jistě poučnou větu: "Předčasné snahy založiti komunismus, v nepřiměřené, to jest v nedostatečně kulturně připravené společnosti, zrodily by toliko pohromu".

I když můžu mít výhrady k Marxovu výkladu logiky dějin, dokonce pochybovat o tom, zda dějiny vůbec nějakou logiku mají, jedno mu musím přiznat. V souvislosti se socialismem neměl na mysli pouhou hospodářskou a průmyslovou vyspělost země, jak se snažil přesvědčit své okolí Lenin v souvislosti s vlastní rádoby socialistickou revolucí. Měl na mysli civilizační vyspělost země. Mínil tím zemi, vyznačující se nejen vysokou kulturou průmyslovou, ale i vysokou kulturou vzdělanostní a v neposlední řadě i politickou.

Na Modráčkova slova nakonec došlo: Ve výsledku řízená, Rusku násilně vnucená industrializace, mající hospodářsky dohnat Západ nenávratně zničila i to málo v ruské společnosti, co skýtalo naději dosáhnout určité míry civilizovanosti a na čem stavěla právě Kerenského vláda. Ruským bolševikům se podařilo vytvořit nelidskou podobu státního kapitalismu. Jediné a rozhodující slovo v něm měl rudý stranicky byrokrat. Byl to kapitalismus kombinovaný s recidivou carského samoděržaví a s nevolnictvím. Velký spor s Trockým o ráz bolševiky pořádané ruské společnosti Karel Kautský, přesvědčený marxista, popsal v roce 1921 v pojednání, ne nadarmo nazvaném: „Od demokracie ke státnímu otroctví“.

S Kautským si notuje Modráček. V témže vystoupení před poslaneckou sněmovnou řekl:

Revoluce tvoří jenom překážky vývoje, ale nestaví nikdy nové společnosti a zejména hospodářské společnosti. Právě naopak. Revoluce rozrušuje tvůrčí síly hospodářské, což má za následek, že po každé revoluci nastává reakce. Tento fakt a nedostatečná hospodářská výchova a vyspělost ruského lidu vysvětluje nám, že bolševici byli nuceni v socialisovaných závodech zavésti vojenskou disciplinu.

Kdo jsou tedy Marxovi následovníci?

Vedle Františka Modráčka především ti, kteří tvořili ducha II. internacionály. Lidé, kteří se socialismem spojovali nejen odstranění odcizené práce, ale, a to zejména, demokratizaci společnosti. Lidé jako Eduard Bernstein, Karel Kautský, Viktor Adler, Jean Jarrés, František Soukup, Antonín Němec, Josef Seliger, Friedrich Adler. Když II. internacionála organizovala po celé Evropě společnou oslavu 1. máje v roce 1890, nesla se oslava ta v Praze, Vídni, v Berlíně, Paříži a v Miláně (V Londýně slavili až o víkendu, 1. květen tehdy vycházel na čtvrtek) pod dvěma rozhodujícími požadavky: zákonem zavést osmihodinovou pracovní dobu a přistoupit na všeobecné volební právo.

Není od věci si připomenout onen slavný čtvrtek 1. květen 1890, kdy se na Střeleckém ostrově střídali jeden řečník za druhým a kdy to v zásadě za všechny řekl jistý tiskař Steiner:

Podnes, přátelé, míní ten, kdo kupuje naši práci, že má také právo na naši osobu… S prací naší kupuje zkrátka také naše politická práva, k čemuž není oprávněn, co jest násilím a zločinem páchaným na nás. Žádáme … všeobecné volební právo, neboť nechceme bojovat zbraní, ale lístkem volebním… Práv svých hajme, a přijde-li někdo a bude nám je upírati, řekněme: pane, tuto mé mozoly, ty vám prodávám, ale nemáte práva žádati na mně něco více – konám své povinnosti a mám za to právo míti své přesvědčení. Vlády, které povolily svobodu národům, nemusí počítati s revolvery a zbraní úkladnou, nýbrž jen s volebními lístky. (Národní listy, pátek 2. května 1890, strana 1)

V neděli 26. listopadu 1905, kdy celé Rakousko demonstrovalo pro přijetí všeobecného volebního práva, na stotisícovém shromáždění na pražském Staroměstském náměstí, pořádaném českými demokratickými stranami za sociální demokraty vystoupil František Soukup, přesvědčený marxista. Vyslovil myšlenku platnou dodnes. Řekl, že cílem sociální demokracie není všeobecné volební právo, ale že znamená cestu k uskutečnění plnohodnotné demokratické společnosti. A ta pro sociální demokraty jako jediná představuje záruku sociální spravedlnosti.

Podsouvat Marxovi spoluodpovědnost za to, co se dělo v bolševickém Rusku a v komunistických zemích je stejně pošetilé, jako tvrdit, že praotcem holokaustu byl Martin Luther. Pravda, Luther napsal štvavé, protižidovské pojednání „O lžích židovských“. Byl to výron vzteku a frustrace, že se mu nepodařilo přesvědčit německé rabíny, aby jej následovali, vždyť se přece vrátil ke Starému zákonu. V pojednání horoval pro vypalování synagog a nejraději by byl židovský národ smetl s povrchu zemského. S velkou chutí si v „lžích židovských“ čítával Adolf Hitler. Přesto nelze Lutherův nepochybně antisemitský úlet vykládat jako inspiraci k nacistickému „zvláštnímu zacházení“ s lidmi židovského původu.

Něco takového může naopak tvrdit nanejvýš ten, kdo má rád jednoduchá, přímočará a srozumitelná vysvětlení, jež ve svých důsledcích ale nakonec vedou k těm největším lidským katastrofám a neštěstím.

Podobně se to má i s Marxem.