Před několika dny jsem si v komentáři pro týdeník DIE ZEIT přečetl následující věty: Mnozí politici věří v to, že chudoba dodává populismu na síle. Přitom jde o pociťovanou ztrátu vlastní identity. Tady nepomohou ani stále nově přisypávané miliardy. Na první poslech myšlenka zní přesvědčivě. Populismus se opravdu prvoplánově nesytí chudobou. Zaměřuje se hlavně na lidi frustrované. Dlužno však přiznat, že lidi frustrované nalezneme i mezi chudými. U starého českého furiantského úsloví: Chudoba cti netratí, polibte nám šos, bohatí! mám podezření, že je spíš než lidé chudí vymysleli a do oběhu pustili lidé movití, snažíce se tak ukonejšit poněkud rozjitřené svědomí, patříce na kolem šířící se bídu.

Chudoba člověka nepochybně zneucťuje a nepochybně ho obírá o to nejdůležitější, čím se vymezuje jako svobodná lidská bytost, o důstojnost. Samozřejmě se nabízí otázka, zda člověku chudému nahradím pocit ztrácené důstojnosti tím, že ho zasypu penězi. Ne, že by peníze odmítl. To rozhodně ne. Byl by přece sám proti sobě. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere! zní zas jiné české úsloví. O něm jsem naopak přesvědčen, že je vymysleli právě lidé chudí a potřební. O návratu důstojnosti tu rozhodně sebemenšího náznaku. Spíš tu nacházím skrytý výraz trvale pociťovaného ponížení, projev člověka, který, lhostejno, zda zaviněně či nezaviněně, se ocitl řízením osudu bez prostředků potřebných k obživě.

Před více než deseti lety v rozhovoru pro Český rozhlas významný německý křesťanský demokrat Kurt Biedenkopf v souvislosti s tehdy běžící reformou německého sociálního státu v režii sociálně demokratického kancléře Gerharda Schrödera (Biedenkopf na žádost samotného kancléře jí dělal ombudsmana, soustřeďoval a s kancléřem probíral projevy nechtěné křivdy, reformními změnami vyvolané) prohlásil, že naší dnešní hlavní starostí je postarat se o to, aby i lidé, kteří nemají na víc než, aby nosili kufry na nádraží, se domohli takového výdělku, jenž jim umožní důstojné živobytí.

Jestliže před více než deseti lety tento německý křesťanský politik, vyznačující se během celé své politické kariéry jasnozřivostí (před demografickou krizí a její negativním dopadem na sociální stát varoval již v 60. letech minulého století) měl starost o výdělek nosiče kufrů na nádraží a řešil otázku, zda mu tato práce umožní, či nemožní důstojné živobytí, a pokud neumožní, jak jeho situaci řešit, ve hře byla jeho důstojnost, dnes BIedenkopfovy obavy lze rozvinout do daleka i roztáhnout do značné šíře. Není to jen nosič kufrů, ale už celé sociální skupiny, kterým, ač pracují a pracují navíc velice usilovně, výdělek, který si odnášejí domů, jim na důstojné živobytí stále častěji nestačí. S mantrou, se níž si léta vystačili neoliberálové, že práce je dost a že každý, kdo se jen maličko vynasnaží, práci si najde, tudíž je zbytečné pěstovat si přespříliš štědrý sociální stát, jsou dnes, aniž si to samozřejmě připouštějí, se svými postoji v koncích. Práce je opravdu dost, v její nabídce převažují čím dál víc takové, které opravdu neskýtají výdělek, aby člověku stačil k důstojnému živobytí.

Kdysi Voskovec s Werichem zpívali …doktorát jsem sroloval, do pouzdra jsem ho skoval, a dělám v báru portýra. Dnes není potřeba doktoráty rolovat a do pouzder je „skovávat“, lze je směle uplatnit a obstarat si odpovídající práci. Jen s tím výdělkem to bývá na levačku. Portýr v báru jako přivýdělek se hodí i dnes.

V době komunistické, kdy jsem nějaký rok působil na střední škole jako profesor, tvrdili nám, že už sama skutečnost, že děláme práci, která je naším posláním a která je i naplněním našich životních ambicí, je samo o sobě dostatečně velkým honorářem, v němž výplata na konci měsíce je jen příslovečná třešnička na dortu. A také jí ve skutečnosti byla. Říkali jsme si s kolegy učiteli „navoněná bída“. Navenek v postavení, v jakém jsme se nacházeli, jsme měli vystupovat jako důstojní reprezentanti střední třídy, nicméně doma to, pokud nebyl k mání přivýdělek, třebas v tom „báru“, čpělo bídou a nouzí. Zmíněný stav jsem přičítal komunistickému režimu a po převratu v roce 1989 jsem předpokládal, že se věci radikálně změní. Nezměnilo se nic. Finanční zabezpečení učitelského stavu, významné skupiny středního stavu, je po 27 letech demokracie stejně skandální, jako bylo před nimi.

Skutečnost, že komunistický režim ponižoval ideologicky i materiálně učitele, jednu z významných skupin střední třídy, je snadno vysvětlitelná. Komunisté nenáviděli vzdělanost. Současně se jí obávali. Vzdělaní lidé se hůře ovládají. Hůře se s nimi manipuluje. Proto usilovali o to, aby se společnost navenek sice „jako“ vzdělávala, ale současně cestou vzdělávání co možná nejvíce hloupla. Učitelé jim byli přirozeně úhlavními nepřáteli – nejen jako nositelé vzdělanosti, ale i jako nositelé nebezpečné schopnosti ji předávat dalším generacím. Ponižování tu proto bylo na místě. Ponížený vzdělanec nakonec rád přistoupí nato, že začne produkovat polovzdělané jedince, tupě a v ideologicky žádoucích stereotypech uvažující, zejména dostane-li se mu odměnou jisté, byť pochybné výhody. Komunistickému režimu se přesto za 40 let vlády ne zcela zdařilo dosáhnout potřebného zhloupnutí společnosti. O to víc je na pováženou, že se úspěšnému obecnému hloupnutí daří v posledních 27 letech svobodného vývoje. Trik, díky němuž zaznamenáváme tento „úspěch“, je jednoduchý: Obecně sdílené a přijaté neoliberální přesvědčení, že vzdělání je soukromou investicí.

Takto bych mohl pokračovat od jedné sociální skupiny ke druhé a projít nejen tak zvanou nižší střední třídou, ale střední třídou vlastní, abych na konkrétních případech dokumentoval, že práci si lidé opravdu najít umí, dokonce odpovídající jejich profesnímu zaměření. Nemusí si „doktoráty rolovat“. Stále častěji se jim ta práce nabízí v podobě, jež je důstojně neuživí.

Pokud se ještě jednou vracím ke Kurtu Biedenkopfovi a k jeho výroku o výdělku nosiče kufrů na nádraží, pak jen proto, abych připomněl, že ponižovat člověka lze i prací. Dokonce i tou prací, již vykonává rád, která je tak řečeno jeho posláním, ale která mu výdělkem nedovolí odpovídající důstojnou obživu. Záměrně tu zmiňuji křesťanského politika. Součástí křesťanského učení je pojetí práce jako prostředku lidské emancipace, lidského sebeuvědomění a potvrzení člověka v jeho důstojnosti. Práce, alespoň pokud se odvolám na encykliku papeže Jana Pavla II. Laborem Exercens, nesmí být nástrojem ponižování člověka a nástrojem útoku na jeho důstojnost. To, že práci přesně k takovému účelu lidé používali a dosud používají, nijak neospravedlňuje to, že i v demokracii je práce stále více díky tomu, že neumožňuje důstojné živobytí odpovídající konkrétní profesi, prostředkem k ponižování lidí. Přivádí pak člověka k palčivému pocitu ztráty vlastní identity.

To měl patrně na mysli autor myšlenky, jíž jsem začal těchto pár vět a jíž on zdůvodňuje, proč ve volbách čím dál více získávají na váze populisté i toho nejhrubšího demagogického zrna. A nemylme se! Neutěšujme se, že lidé takto pomýlení a manipulovaní prohlédnou, až zjistí, že k moci pomohli pouhým slibotechnám. Nejsou přece zas tak hloupí, aby nevěděli, že jeden prezident či jeden předseda vlády svět nepředělá a jejich osud tak radikálně nezmění. Volí je proto, že se našel někdo, kdo dává najevo, byť pokrytecky a s postranními úmysly, že jim rozumí a že má pro ně pochopení.