Mnozí si dnes kladou otázku, zda v souvislosti s migračními vlnami v Evropě má křesťanství budoucnost. Zda přežije, když se kostely vyprazdňují, když čím dále víc původních Evropanů se jako křesťané neprohlašují a všude vládne světskost.

Podle mého si nadnesenou otázku mohli klidně položit naši předci v souvislosti s upálením Jana Husa. Neztrácelo už tehdy křesťanství budoucnost? Mohli si ji klást o sto let později v souvislosti s vystoupením Martina Luthera. Hlavně v souvislosti s následnými náboženskými válkami. V roce 1555, když v městě Augsburgu uzavřeli dosud vzájemně se vraždící křesťané smír na zásadě: koho vláda, toho víra. Na zásadě, že o víře jedince rozhoduje ne jeho svědomí a jeho vnitřní puzení, ale jeho vrchnost.

Raději všechno po pořádku.

Otázka je totiž špatně položená. Ptá se po budoucnosti křesťanství a ve skutečnosti má na mysli budoucnost křesťanství institucionalizovaného. Trápí ji problém, že kostely se vyprazdňují a dokonce některé se zavírají, případně mění v mešity. Trápí ji jedním slovem osud církví.

Husův a Lutherův protest i protesty dalších průkopníků reformace upozorňovaly především na to, že stávající institucionalizované křesťanství v podobě církve (církví) nejen jako instituce duchovní ve smyslu boží obce (jejíž podstatě se trvale vzdalovala), ale zejména jako instituce mocenské se původnímu křesťanskému učení nejen protivilo, odcizilo, dokonce je samo popíralo.

Vydrželi by prvotní křesťané, vytrpěli by a nakonec přenesli by se přes všechna pronásledování, hubení, vyvražďování, jimž byli v Římské říši systematicky podrobováni v prvních třech stoletích našeho letopočtu, kdyby jim byli inspirací mocí zpití preláti? Poslali by do budoucna ono poselství, díky němuž překonávali strašlivá protivenství?

Jeho obsahem rozhodně nebyla neomylnost papežů, jíž se pyšnil ještě v 19. století papež Pius XI. Ani ona tradovaná pověra, že vrchnost a panovník tu jsou z vůle boží a že bouřit se proti nim je vzpourou proti samotnému bohu. Vzpourou, jež si zasluhuje, aby buřič sešel s tohoto světa tím nejvíce možným krutým způsobem, jejž je zrůdná lidská mysl schopna vůbec vynalézt.

Pruský král Friedrich Wilhelm II. na tuto pověru vsadil ještě v roce 1848. Demokratizující se Němci mu z Frankfurtského sněmu nabídli korunu sjednotitele Německa z vůle lidu a na bázi demokratického uspořádání státu. Nabídku pyšně odmítl, protože je přece k panování povolán samotným bohem. S poukazem, že o nějakou „prasečí korunu“ nestojí, nadějnou německou demokratickou revoluci rozmetal na pruských bodácích.

Otázku, zda křesťanství přežije 18. století, si mohli klást již osvícenci. Znechuceni vražednými náboženskými válkami, krutými a krvavými, neviděli jiné řešení, než boha zabít a vsadit na bezvěrectví, opírající se o racionalitu rozumu.

Opět je zde na místě se tázat, zda jsme si spolu s osvícenci otázku položili správně. Nešlo o křesťanské učení, jak se k němu vztahoval Jan Hus, Petr Chelčický či Jan Amos Komenský, ale o křesťanství institucionalizované v podobě rozmanitých údů katolické či jiné církve, ve valné většině projevující nesnášenlivého násilí. Byla snad křesťanská španělská inkvizice? Mučila lidi ještě na přelomu 18. a 19. století, v době, kdy mučení jako výslechovou metodu dávno ze své trestní politiky vytěsnily i absolutistické státy. Dokonce zakázaly.

U nás ta dobrá duše, která nejprve nalomila císařovnu Marii Terezii, následně utvrdila jejího syna Josefa, že mučení jako výslechová metoda je z hlediska moderní kriminalistiky nejen neúčinná, dokonce i zavádějící, se jmenovala Josef von Sonnenfels. Rodák z Mikulova a vůbec první profesor politické filosofie na Vídeňské univerzitě.

Muselo ještě uplynout bezmála sto let, než Evropané objevili, že křesťanské učení v sobě obsahuje především to, co prvotní křesťany tak silně drželo nad vodou, totiž, že člověk je ve své důstojnosti nedotknutelný. Nelze ho násilím nutit k čemukoli. Veškeré jeho rozhodování musí být výrazem svobodné vůle. Násilí páchané na člověku, ať už formou mučení, anebo formou psychického nátlaku, usilujícího člověka přimět k „žádoucímu“ postoji, řekněme, přijmout jedinou a možnou víru, tedy „tu pravou“, není jen porušením této křesťanstvím nezpochybňované zásady, dokonce je urážkou samotného boha.

Katolická církev klíčovou podstatu křesťanského učení jako základ svého přístupu ke světu křesťanskému, ale i nekřesťanskému přijala až v druhé polovině 20. století. V roce 1964 na II. vatikánském koncilu. Po dvou tisíciletích nám z koncilu přichází zvěst (mimochodem i zásluhou našeho arcibiskupa Berana), že podstatou křesťanství je náboženská svoboda. Nelze kohokoli násilím nutit, aby vyznával víru, pro niž se dobrovolně nerozhodl. V opačném případě je tak ponižován ve své nedotknutelné důstojnosti a je v něm, bez ohledu na to, jakou víru vyznává, urážen i sám křesťanský bůh.

Cynický pragmatik na tomto místě může zvolat: Hle, jak sofistikovaná je ta katolická církev! Hle, jakou fintou, obalivši si ji „bezbřehou“ tolerancí, se sama definovala jako univerzální, protože univerzální a všeobjímající je i její učení! Toho, co se jí nepodařilo po staletí dosáhnout násilnými prostředky, se nyní domohla prostředky umnými a rafinovanými!

Cynickému pragmatikovi odpovídám, že má v zásadě pravdu. Přesto ctím, ač sám jsem nevěřícím, onu zvěst. Univerzalita, opírající se o myšlenku nezpochybnitelné a nedotknutelné lidské důstojnosti je pro mě přijatelná stejně, jako je pro mě přijatelná a naprosto samozřejmá představa, že každý člověk má právo na život a na důstojné živobytí. Ne proto, že je to člověk mé „krevní skupiny“, ale že je to jednoduše člověk, nadaný stejně rovnými právy, jakými jsem nadán i já sám.

Samozřejmě, že tím nehlásám jakousi odevzdanost do rukou osudovosti. Respekt k rovným právům každého člověka si musí každé lidské společenství umět vynutit. Zejména pak na těch, kteří z nějakých důvodů rovná práva neberou na vědomí či je dokonce popírají a nad ostatní se vyvyšují. Proto lidé vynalezli demokratický stát.
Stejné postavení jako mají jednotlivci uvnitř národního společenství, mají i jednotlivá společenství vůči sobě navzájem. Pokud některé z nich rovná práva nehodlá respektovat, mají mít ostatní společenství možnost, dokonce je to jejich povinnost, respekt k rovným právům si vynutit. Třeba i silou.

Nepochybuji proto, že křesťanství, které je nositelem uvedené univerzality, přežije i naší dobu. Pokud některé podoby institucionalizovaného křesťanství zaniknou, nemusí to pro křesťanství znamenat nějak významnou újmu.

Nebo si snad myslíte, že zánik inkvizice myšlenku křesťanství poškodil?