Omlouvám se, jestli z mého psaní vyznělo, že lidé v Troubkách jsou v pohodě a grilují. To je totiž to, co mne nadzvedlo při zprávách. Krátce: Grilování v Troubkách byla jediná možnost, jak spotřebovat maso při absenci elektřiny. Je to sice černý humor, ale taková byla situace. Blog vyzněl možná zjednodušeně.


S lidmi v Troubkách hluboce cítím, od r. 1997 mě stále nadzvedává skutečnost, že ze slibované protipovodňové ochrany regionu se neudělalo téměř nic. Možná na to ostatní v tomto státě časem zapomněli, ale ti, co je povodeň postihla – ať už v jakékoli intenzitě – nezapomenou nikdy. Vždy budou mít hrozný pocit při dlouhotrvajících deštích a nikdy neuvěří, že se jim už nic nemůže stát.
To, že Troubky jsou z pevného materiálu a znovu nespadly, neznamená, že lidé nejsou ze své situace ve stresu a často i v beznaději. Jeden čtenář blogu napsal, že by si postavil dům s vysokým přízemím, nebo jinde. Generál po bitvě, asi nemusí počítat, co za peníze z pojistek by pořídil.
Humanitární pracovníci Charity ČR sledovali průběh letošních povodní s napětím a neváhali okamžitě pomáhat. Nejme megalomani, známe své možnosti – a na druhé straně – víme, jak lidi povzbudí i jednoduchá pomoc a zájem.
Došla mi reakce paní Lucie Opletalové z Mateřského centra Heřmánek Olomouc (o. s. Heřmánci) a Klubu dvojčat a vícerčat Olomouc. Není to žádná světoborná organizace rozměrů Charity nebo Člověka v tísni. Přesto jim nebylo lhostejné, co asi prožívají rodiny s dětmi, když jim voda vyplaví domov, zničí všechno, co bylo základem domova a co si jistě pořídili s velkým úsilím. Nejen zařízení, ale i kočárky, postýlky a hračky – dětem z těchto rodin se náhle obrátil svět vzhůru nohama.
Navíc si myslím, že když člověk jednou přijde při povodni o domov, znovu ho vybuduje a povodeň mu ho zničí znovu, ten druhý zásah přírody je pro psychiku člověka mnohem horší, i když mu už třeba nespadl dům. A ta beznaděj, když člověk vidí, že se topí i sousední vesnice, sousedi v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku! Není kam utéct, všude jsou řeky a potoky. Při loňskách bleskových povodních velká voda ničila i vesnice na kopcích, kudy protékala jen 10 cm široká stružka.
Z pohledu humanitárních organizací – nutnost pomáhat lidem postiženým povodněmi vyvolává zoufalé pocity: jak pomoci všem, co jsou v zoufalé situaci? A kteří jsou bližní – ti v ČR nebo i ti další nešťastníci?
Proti roku 1997 tentokrát dobře fungovaly státní složky – hasiči, armáda (aspoň z pohledu zvenčí). Je třeba jim poděkovat. A taky nezlehčovat pomoc kohokoliv jiného, byť by to byla pomoc jedinému vyplavenému člověku.
Paní Opletalová napsala:
OZVALY SE NĚKTERÉ HLASY, KTERÝM BYCH S CHUTÍ NEJRADŠI NAPSALA NĚCO PĚKNĚ PEPRNÉHO. Pokud chtějí, mohou přijít, říct mi do očí, že v Troubkách není potřeba pomoc - a vyslechnou si to ode mě osobně.
TAKŽE ČÁST POSLEDNÍ - PRO TY, KTEŘÍ ZLEHČUJÍ SITUACI V TROUBKÁCH
a rozdávají moudra typu "Vždyť byli varovaní včas", "Mohli se přestěhovat po minulých povodních" a "Není to tam taková hrůza, přece..":
VAROVÁNÍ VČAS - co může udělat rodina, která bydlí v přízemním domku, je-li varována pár hodin předem? Začít balit, hledat ve stresu nejnutnější věci pro sebe a děti, doklady... Něco málo odvézt, pokud mají čím... Něco vyházet na skříně a doufat, že voda nebude tak vysoko. A případně někam odvézt auto. Rodina s patrem se snaží vynosit co nejvíc věcí do vrchu - co síly stačí. Jenže oni narychlo vynášejí všichni chlapi v okolí - silných rukou se tedy logicky mnohdy nedostává. (A nic to nemění na tom, že spodek domu je posléze zničený, také sklep, dvůr, zahrada a vše v ní...)
Dostane-li se do domu voda, je na odpis vše, co se ve vodě ocitne. Podlahy, nábytek, věci. Vše se vyhazuje. Většinou se vzpříčí dveře, dům nejde ani pozavírat. Jestliže rodina odjede do provizoria k příbuzným či přátelům, bojí se případných zlodějů....
MOŽNOST PŘESTĚHOVÁNÍ - ať Ti, kteří tato moudra rozdávají, poradí rodině, která má průměrné příjmy a prakticky neprodejný pozemek v Troubkách. Dům navíc takřka nepojistitelný.
A že to nění zas až taková hrůza? Co je to za argument, že to není tak hrozné, jako před 13 lety?! Zkuste si představit, jak těm lidem je. Mnohým z nich se splnila jejich noční můra, která je strašila 13 let. Někteří jsou nyní nastěhovaní v provizoriu u příbuzných či známých - mají neobyvatelné domy - mnohdy nezaviratelné. Jiní fungují tak, že žijí ve vrchních patrech a nechávají spodky domů vyschnout (plus mají vytrhané podlahy). "Vysychání" se ale dost dobře nedaří, když pořád prší a mokro je úplně všude, i ve vzduchu. Jiná rodina má všechny věci na hromadě a nějak v promočeném domě přebývá - nemá kam jít. A bojí se dům opustit... Někter é "naše" rodiny s dětmi mají vyplavené i své babičky a dědečky...
Včera v noci si v Troubkách opět užili poplach třetího stupně, odváželi auta, odjížděli... Jak myslíte, že tam těm maminkám, které mají vystreslé děti a přepracované chlapy, je? Jak se můžete domnívat, že si říkají "není to taková hrůza a už to máme odklizené v kontejnerech, hurá"?!
A ti lidé navíc musí normálně chodit do práce a starat se o své děti - fungovat.
Nenutíme nikoho, aby pomáhal. Vše je dobrovolné. A pokud zastáváte ohledně Troubek názor, že pomoc nepotřebují, dobře. Ale nezlehčujte práci těch, kteří se nějakým způsobem někde pomáhat snaží.
Toť vše.
Lucka