Letos 1. listopadu si připomeneme 18 let od dlouho a toužebně očekávaného odchodu sovětských vojsk z Československa. 21.srpna jsme si připomínali, že přišli v noci. Jejich pobyt byl tehdy deklarován jako dočasný, z čehož pak vznikl národní vtip: Jednotka dočasnosti = jeden furt. Dnes je jednotka upřesněna: 1 furt = 20 let.

Odchod všech sovětských vojsk byl po listopadu 1989 jedním z prvních požadavků československé veřejnosti. Již 3. prosince 1989 vydala tehdejší vláda stanovisko, v němž označila vstup vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 za porušení norem vztahů mezi suverénními státy a zároveň navrhla zahájit jednání o stažení vojsk a odškodnění za způsobené újmy.

Statistika ztrát, které tato „záchrana před kontrarevolucí“ čítá, zaznamenala, že „k 1. listopadu 1991 bylo v souvislosti s pobytem sovětských vojsk na území Československa 290 lidí usmrceno, 577 těžce zraněno a několik set osob zraněno lehce.“ To je strohé, nic to nevypovídá o tom, co dalšího prožívali občané ve městech, kde sovětská vojska sídlila. Nevypovídá to nic o přemáhaném každodenním bezmocném vzteku, jaký může cítit jen okupovaný národ, ale také o jeho morální devastaci. O našich lidech, kteří kšeftovali s ruskou naftou, o děvčatech, které lezly do kasáren, o metrácích a tunách spotřebních věcí, které byly u nás maximálně po pultem, ale sovětští lampasáci si je ve velké vozili při cestách domů.

Například v Olomouci bylo hlavní velitelství Střední skupiny sovětských vojsk. Znamenalo to nejen zabrání kasáren a dalších objektů města a kraje, ale také neustálý psychický teror. Ve dnech různých našich národních svátků se konaly demonstrativní přelety těžkých vrtulníků nad městem. Vojska zabrala olomoucké letiště za fakultní nemocnicí – starty a přistávání těžkých strojů přímo přes areál nemocnice otřásalo nemocničními budovami tak, že vibrovaly postele a nebylo slyšet vlastního slova. Soudruzi olomouckého národního výboru s žádostí o změnu neuspěli: prakticky lze, politicky „nět“ – dostalo se jim odpovědi. Nezvykli jsme si na bezbřehou nadutost sovětských lampasáků na ulici, za nimiž klusal vojáček-pucfleček (hubený až člověk měl strach, že ho vojenský opasek přeřízne v pase), nesl páníčkovi – pardon - soudruhovi aktovku. Šikana v obchodech, kdy baryšně s dřevěným sčotem povýšeně rozhodovaly, co si zákazník může koupit a co ne. „Pro vas nět" – byl verdikt, když si Čech chtěl koupit něco, co bylo v našich obchodech nedostatkové – třeba povinné cvičky pro dítě do školy nebo slunečnicový olej. Ruská kasárna omezovala prostor města, celá desetiletí nebylo možné dokončit stavbu třídy od nádraží, protože napříč stála sovětská kasárna a s těmi nikdo nehnul.

Ale zpět k realitě: Když 1. listopadu 1991 odcházela z naší republiky sovětská vojska, naše radost byla bezmezná. Dodnes jsme vděčni Michaelu Kocábovi a jeho týmu za úspěšné dojednání odchodu. Mimochodem – nevím o tom, že by mu někdo oficiálně poděkoval. A co je hlavní – zapomněli jsme na den, kdy k tomu došlo.

1. listopad 1991 měl dávno být v našem kalendáři označen jako významný den, aby na něj nezapomněla nejen generace, pro kterou byl významným, ale ani generace následující.

Odchod sovětských vojsk proběhl v klidu, bez bojů, mrtvých, zraněných. Který stát může říct, že se takto rozloučil s okupační armádou? Všude jinde takový den oslavují jako státní svátek – my ne. Je načase, abychom ho aspoň dostali do kalendáře. Do listopadu to třeba ještě stihneme.