Na letních toulkách Valašskem, v jedné ze samot, roztroušených po úbočích Valašských Beskyd, podala mi vody stařenka. Vetchá babička, žije sama v chalupě ještě tak – postaru. Nohy už jí neslouží, jen se tak šourá kolem chalupy. Sama si uvaří, sama se nají. To jsou důvody, podle nichž mnoho starých lidí nedosáhne na příspěvek na sociální péči. Jakoby soběstačnost spočívala v tom, že jsem schopen pozdravit a najíst se.

Pracuji v naší největší neziskové organizaci, kterou je Charita Česká republika a tak mám možnost dopady nového sociálního zákona sledovat z terénu: přinesl velkou nejistotu klientům i poskytovatelům sociálních služeb.

Konkrétně: v důsledku aplikace Zákona 108/2006 a Vyhlášky 505/2006 jen v Charitách v Arcidiecézi olomoucké, která zasahuje do čtyř krajů, přišlo doposud o práci 79 zaměstnanců a dalších zhruba 100 pracovních míst je v ohrožení.

Znamená to ohrožení také pro uživatele služeb – lidí, odkázané na pečovatele, kteří jim přinesou nákup, uklidí, podají lék, převážou bolavé nohy...
Znamená to prázdné, ničím nenaplněné dny lidí, kteří vzhledem ke svému postižení mohli smysluplně trávit čas ve stacionářích, v chráněných dílnách, kde se stávali plnohodnotnými občany, schopnými pro společnost něco vytvořit, i když ne v obvyklém pracovním tempu zdravých lidí.

Podle nového sociálního zákona sice tito lidé dostanou příspěvek na péči do ruky, ale značná část se k organizacím, poskytujícím sociální služby, nikdy nedostane. Mnozí klienti sociálních služeb jsou vzhledem svému zdravotnímu stavu nebo postižení snadno zneužitelní a vydíratelní.
Chybí účinná kontrola státem poskytnutých příspěvků a tak jejich velká část pouze vylepšila rodinné rozpočty. Minulá vláda si tím na státní útraty „nakoupila voliče“, protože kdo by nepoděkoval za příspěvek, který vlastně ani nemusí vyúčtovat?

Stejně jako všem, kdo ovládají základní matematické úkony, je mi jasné, že něco v systému je špatně. Počítejte se mnou: Jedna hodina v pečovatelské službě stojí kolem 200 Kč, ale podle Vyhlášky 505/2006 je možné od klienta inkasovat maximálně 85 Kč za hodinu. Kde se vezme oněch chybějících 115 Kč, to je celých 57,5 %?

Stát dopustil, že se v zařízeních typu domovů pro seniory řešila mnohem více bytová otázka než sociální. Proto je v nich spousta lidí, kteří nemají nárok ani na první stupeň příspěvku na péči. Je neetické a nemorální, aby důsledky toho nesli na svých bedrech poskytovatelé sociálních služeb.

Dalším problémem je, že spousta lidí s vysokou potřebou pomoci nemá přiznaný ani první stupeň závislosti. Buď jim jej lékař z naprosto nepochopitelných důvodů nepřiznal, nebo na posouzení klient čeká i půl roku. Lidé s psychickým onemocněním na něj ani nemohou dosáhnout. A to se nemluví o lidech s přechodnou potřebou pomoci – po úrazech, při zhoršení zdravotního stavu nebo po mozkových nebo srdečních příhodách. Než se jejich žádost o sociální příspěvek vyřídí, tak se buď uzdraví, nebo zemřou a poskytovatel má smůlu, protože mu náklady na péči o ně nikdo neuhradí.

Zvláštní kapitolou jsou váleční veteráni, příslušníci odboje a rodiny s narozenými trojčaty. Ti mají ze zákona nárok na bezplatnou péči, ale náklady na ni jdou plně k tíži poskytovatelům.

Dotační systém je naprosto netransparentní už jenom proto, že není veřejný. Jednotliví poskytovatelé se sice mohou na základě žádosti dostat k hodnocení svých projektů, nemohou ale vidět hodnocení ostatních. Letos jsme řešili otázku: proč některá z charitních zařízení, zařazených do komunitního plánu jako prioritní, nedostala žádnou dotaci nebo jen desetinu potřebné; a jiné neziskovky pod přímou správou kraje dostaly dotaci ve 100% výši?

Celý proces komunitního plánování je tak devalvován na formální záležitost, na kterou stejně nikdo nebere ohled. „Neumíte si představit, co by neziskovky vyváděly, kdyby mohly nahlížet do hodnocení ostatních!“ – řekl nám na jednom sezení zástupce ministerstva práce a sociálních věcí. Kde jsme? Ve školce?

Vyjádření, že po půl roce uděláme analýzu a vyhodnotíme jak se systém osvědčil, je sice pěkné, ale půl roku nejistot a čekání, jestli peníze dostanou nebo ne, na to nevládní neziskové organizace nemají zdroje a rezervy. Služby budou muset zrušit, protože jim prostě dojdou prostředky. Některé přitom poskytují kvalitní služby více než deset let.

Velkým problémem jsou i kraje. Z těch čtyř, na jejichž území působí Arcidiecézní charita Olomouc, dva závažnost situace pochopily, dva nikoliv. Hrozí, že budeme mít v České republice čtrnáct malých „krajských republik“ a každá z nich si bude dělat vlastní sociální politiku! To se asi lidé budou na stáří stěhovat za lepšími podmínkami třeba na druhý konec republiky, protože tam, kde dosud žili, si sociální služby nebudou moci dovolit.

Zdalipak se někdo na centrální úrovni zamyslel nad tím, že jednotliví poskytovatelé sociálních služeb si nikdy nemohou být rovni, pokud existují krajská sociální zařízení? Pokud jsou kraje v roli zadavatele, hodnotitele i poskytovatele, je to přímo ukázkový střet zájmů. Tento stav bude trvale přinášet napětí a konflikty mezi kraji a ostatními poskytovateli. A doplatí na to především uživatelé sociálních služeb. Tedy občané. Stávají se rukojmím úředníků, kteří mají - jako vždy - tu největší moc. Stejně je na tom i personál – při tomto způsobu financování služeb žije z roku na rok v nejistotě, zda bude mít práci a mzdu

Přála bych nám všem, aby odpovědní lidé spolu vedli PARTNERSKÝ dialog, protože na něm závisí, jestli se pomoc dostane v pravý čas na správné místo. Zdaleka totiž nestačí do systému přisypat peníze. Tak, jak se to stalo v letošním roce, je to k ničemu.